aneb funělo na mě pyrenejské zvíře
To máte tak … to se stane, když kývnete na něco, co jste si dopředu pořádně nepromysleli.
Byl krásný letní den, čerstvá zamilovanost, celý svět zabarvený do růžova a všechno se mi zdálo krásné a snadné. Měla jsem prostě a jednoduše hlavu v oblacích a to jsem ani nevěděla, jak moc reálně a na vlastní kůži si tohle rčení prožiju.
Stalo se to v době, kdy jsem potkala svého Francouze a plánovali jsme první společnou cestu do jeho domoviny. Program jsme měli našlapaný, od seznámení s celou jeho rodinou a kamarády a podrobení se důkladnému prověřování toho kdo jsem, co dělám a jak hodně jiná jsem jakožto holka z východu, až po návštěvu neznámých měst, prvního smočení nohou v Atlantickém oceánu a stanování v Pyrenejích.
S kempováním jako takovým nemám sebemenší problém. Moje maminka bývala vedoucí na sportovních táborech, takže ve stanu jsem spala už jako nemluvně. Ťukání děšťových kapek na plachtu bylo mojí letní ukolébavkou a promáčení stanu po nočním lijáku mojí raní sprchou. A když nebylo mokro ve stanu, nahnali nás vedoucí na očistnou koupel do ledové řeky, kde se ani při dobré vůli nedalo udělat sebemenší tempo, aby se člověk alespoň trochu zahřál. Nicméně moje dětská léta pod stanem mě utvrdila v tom, že jsem kempař tělem i duší a že mě přeci nevyleká spaní někde v horách.
Když mi tedy můj budoucí muž navrhl túru v Pyrenejích a přespání pod stanem, neváhala jsem a souhlasila.
Hurá na cestu
A tak se stalo, že 29. září roku 2015 jsme se ocitli v informačním centru malé obce jménem Laruns, kde nám paní na přepážce s úsměvem podávala letáček s mapkou a nabídkou ubytování. Moc jsme nechápali, proč nám vykládá o noclehu ve městě, když my se přece vydáme na cestu hned a spát budeme pod hvězdami !
Bylo 15 hodin odpoledne, čas tak akorát k odchodu…
Vydali jsme se klikatou cestou k parkovišti na úpatí hor. Naložili jsme si na záda zavazadla, uložili do kufru auta dvě obložené bagety na druhý den a (pošetile) zkontrolovali, jestli máme všechno.
Plni sil a nadšení jsme se vydali vstříc dobrodružství.
I přestože byl konec září, vítalo nás teplé slunce. Všude kolem se tyčily vrcholky hor, do plic nám proudil voňavý vzduch a my ruku v ruce kráčeli po kamenitých stezkách. Tu a tam jsme si sedli, popili trochu teplého čaje a kochali se nádherou všudypřítomných skal.
Jak se ale říká, nic netrvá věčně a i naše idylka dvou zamilovaných, kteří ještě ani nevědí, že zamilovaní jsou, se rozplynula.
Než jsme si stačili všimnout, nebe zešedlo, slunce zmizelo a my jsme z batohu vytahovali nepromokavé bundy. Z pár kapek se během chvíle stal neptřetržitý dešťový proud a my honem hledali útočiště.
Ve francouzských horách se obecně stanovat nesmí s výjimkou vyhrazených a ke stanování přesně určených míst. Jedním takovým místem jsme prošli hned na začátku naší cesty, ale jellikož jsme byli čerství, plní sil a připadalo nám, že máme všechen čas světa, šli jsme s pohrdáním dál.
S přibývajícími kopci, deštěm a vlhnoucím oblečením jsme naznali, že ta tři jezera, která jsme chtěli obejít, už ten den nejspíš neuvidíme a že by bylo nejlepší poohlédnout se po nějakém tom zázemí na spaní. S vypětím všech sil a za mohutného sebepovzbuzování jsme došli k prvnímu jezeru Roumassot.
Kapalo nám na maják a funělo do ucha
Při pohledu na zamračenou oblohu, mokré oblečení a unavený výraz ve tváři nám bylo jasné, že nikam dál už nedojdeme a navzdory zákazu se ubytujeme na místě, kde jsme právě stáli. Ve větru a dešti jsme postavili stan a zalezli dovnitř.
Čas se zastavil.
Ačkoli jsme byli vybavení obloženými bagetami, plísňovým sýrem a lahví bílého vína, které jsme popíjeli jako praví znalci přímo z lahve, byla nám neuvěřitelná zima. Vítr profukoval skrz plachty i naše spacáky a v promoklém batohu se špatně hledalo suché prádlo
Když jsme konečně usnuli, vzbudil nás zvuk, který do nám již známého koloritu, hukotu větru a ťukání dešťových kapek na stan, nějak nezapadal. Pud sebezáchovy nás donutil zalézt ještě hlouběji do spacáků a široce otevřené oči hledaly ve tmě nějaký záchytý bod.
Skoro jsme nedýchali. Slyšeli jsme jen tlukot vlastního srdce a zvířecí funění. Sem tam se plachta stanu lehounce promáčkla, jak ten kdosi nebo cosi obcházel stan a čenichal kolem. Zůstali jsme bez hnutí a tiskli se na sebe. Byly to ty nejdelší minuty v mém životě.
Dodnes věřím, že to byl jen jeden z volně žijících koní, které jsme při výstupu nahoru potkali.
Odmítám si připustit, že v tomto národním parku žijí také medvědi a vlci …
Ani jeden z nás už potom neusnul, jen jsme se dívali na hodinky a čekali až vyjde slunce.
Sami na světě
Když se dnes dívám na fotky, které jsem to ráno udělala a vzpomenu si na vůni vzduchu při rozbřesku, do očí se mi hrnou slzy. Takovou krásu jsem od té doby nezažila.
Kromě pocitu obrovské úlevy, že jsme tu noc přežili, mi v hlavě utkvělo ticho. Naprosté a dokonalé ticho. A tak jsme stáli na skále, poslouchali to ticho kolem a v naprostém úžasu se dívali na východ slunce. Absolutní samota, absolutní ticho, jen my, hory a slunce.
Dokonalost světa v jednom nádechu, to bylo naše ráno v Pyrenejích.
Z našich tří naplánovaných jezer jsme tedy objevili jedno. To druhé na nás čekalo hned za kopcem, na který se nám ten předešlý večer už nechtělo šplhat. Čekala tam na nás i chata, kde jsme bývali byli mohli přespat.
Krása jezera Gentau a znovu nabité síly nás vybičovaly k dalším objevům. Plni nadšení jsme se vydali dál po kamené stezce. Třetí jezero jsme ale už nenašli …
Nahoru a dolů
Místo něj jsme stoupali výš a výš, stráně kopců se stávaly příkřejšími, tráva zmizela z dohledu a cesta už nebyla vidět vůbec. Bořili jsme se v kamení, nohy nám klouzaly dolů a přes všechen výhled, který se nám nabízel, jsme nějak cítili, že tohle není ta správná cesta. Šli jsme stále po značkách s kamzíkem, které nás provázeli už od parkoviště.
Na tomhle místě ale byly ty značky stále blíž a blíž a my si náhle uvědomili, že nejspíš neukazují turistickou trasu …. nýbrž hranici národního parku.
V tom okamžiku kamzík na značkách získal zcela jinou perspektivu a nový význam, protože my jsme, přesně jako kamzíci, museli přeskákat po kamenech ve snaze dostat se ze srázu dolů.
Výpravu za třetím jezerem jsme vzdali. Bylo nad slunce jasné, že nemáme žádný orientační smysl, potřebné síly a ani žádného domorodce po ruce, který by nás vyslal správným směrem. A i kdyby tam nějaký ten domorodec byl a cestu nám ukázal, není jisté, že bychom to jezero skutečně našli.
Útěchou nám místo jezer byly zelené stráně, majestátné vrcholky hor všude kolem, čerstvý vzduch a krásní mohutní koně, kteří nám na pozdrav kynuli hlavami.
Závěrem ...
Kdyby to byl plánovaně vydařený výlet, nepamatovali bychom si ho.
Toto byl ale neplánovaně výjimečný výlet, který nám ve vzpomínkách zůstane navždy. Byly to totiž chvíle, které náš život změnily. Byly to chvíle, kdy jsme si oba uvědomili, že ten druhý je stvořený jen pro nás a že spolu zvládneme všechno (i když se ztratíme).
Praktické informace
Oblast : Pyreneje, údolí d’Ossau, komuna Laruns
Popis : Cesta kolem pěti jezer neboli Lacs d’Ayous zahrnující jezero Roumassot (1 845 m.n.m.), jezero Miey (1 914 m.n.m.), jezero Gentau (1 947 m.n.m.), jezero Castérau (1949 m.n.m.) a jezero Bious Artigues (1429 m.n.m.).
Obtížnost : oficiálně udávaná trasa měří cca 16 kilometrů a trvá zhruba 6 a půl hodiny.
Naše trasa : Z pěti jezer jsme měli v plánu obejít tři první (jezero Roumassot, Miey a Gentau). S vypětím všech sil jsme se nakonec spokojili jen se dvěma. Co se týká délky a povahy trasy, já a můj muž Vám řekneme, že trasa je náročná, špatně značená a trvá tak dlouho, dokud se Vám nepodaří se ztratit a zase najít sebe i Vaše auto na parkovišti. Nám tato procházka trvala asi 24 hodin včetně ilegálního přespání u jezera, náhodného sežrání horským zvířetem a překročení hranic parku a nejspíš i francouzské země ….
A jestli Vás zajímá, zda se na ni ještě jednou vydáme ?
S jistotou sobě vlastní, s odhodláním zkusit v životě všechno a se stále živou vzpomínkou na náš debakl odpovídám
ANO, jednoznačně !
Příště se ale i my budeme řídit následujícími pravidly :
- Vydat se na cestu brzy ráno
- Fotit si veškeré informační tabule a cedulky na cestě (pro případ, že bychom výjimečně sešli z cesty)
- Vykašlat se na láhev vína a vzít si s sebou radši Redbull (ten nás snad na nohách udrží líp než sladký bílý mok)
- Náhradní prádlo mít zabalené v igelitových sáčcích a ne jen tak hozené v batohu (protože mokré trenky ve spacáku fakt nejsou prima)
- A především do posledního detailu poslechnout rady milé dámy v informacích !!!
Přejeme Vám šťastnou cestu a bon voyage a ještě pár fotek na závěr …
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.
Děkuji moc za článek. Vzpomněla jsem si na svůj první vandr s manželem (tehdy jsme spolu krátce chodili). Celý život jsem jezdila na tábory, tak jsem také kývla. Vyfasovala jsem pohorky, vojenský svetr a kalhoty. Nejvíc se smál, když jsem do batohu dávala láhev vody navíc, kartáček a zubní pastu. “To nech doma. Stačí rum a cibule” řekl. Na vlakovém nádraží pak na nás čekala banda jeho kamarádů … přežila jsem 😅
Děkuju za komentář.
Rum a cibule nebo víno a sýr….ani jedno v horách nefunguje, ale pokaždé je to nezapomenutelný zážitek :-D.