Historka třetí
Společnost v latríně ... aneb v životě jde v podstatě o hovno
Je až s podivem, kolik času člověk v životě stráví debatami o spodně zadní části lidského těla a všem, co se kolem ní odehrává.
Ačkoli jsme se s rodinou přesunuli do Francie, kde pro lidské sedací zařízení existuje hned několik vhodných označení, výraz prdel se přestěhoval s námi a je nám i zde užitečným společníkem. Abychom ale šli dětem příkladem a nepoužívali přespříliš vulgárních označení, nahradili jsme bodré české slovo prdel neméně výstižným leč více diplomatickým termínem zadel. Nadávky neznějí až tak vulgárně, můžeme bez ostychu nadávat i před dětmi a přesto všichni vědí, o čem je řeč.
Nečekala jsem ale, že i dnešní nevinná cesta na každostředeční trénink mažoretek, přivede na přetřes zadelové téma. A přitom k tomu došlo úplně náhodou.
Když potkáš bobek na cestě
Možná to způsobil zával nových pracovních úkolů, které se mi v emailové schránce objevily těsně před plánovaným odjezdem na trénink a všechny samozřejmě nesly označení : SPĚCHÁ. Možná za to mohlo frenetické hledání mažoretkových hůlek, které v klidu odpočívaly na zemi pod křeslem po babičce, nebo možná to bylo tím, že i na nás už dosedly francouzské manýry pozdních příchodů. Z domu jsme dnes s mými dcerami odjížděly o 10 minut později, než bylo obvyklé a než jsme odjet měly, čímž jsme odsoudily naši přítomnost na hromadném nástupu k jasnému nezdaru.
Nebudu raději zmiňovat fakt, že od malička vštipuji svým dětem pravidlo, že chodit se má včas, ani o tom, že k smrti nenávidím lidi, kteří chodí pozdě … Teď jsem byla jednou z nich a ani fakt, že pozdní příchody jsou, po hromadných stávkách na jakékoli téma a z jakéhokoli důvodu, druhým nejoblíbenějším národním sportem Francouzů, nebyla pro mě samotnou dostatečnou omluvou.
Jakožto matka perfekcionistka jsem se ze všech sil snažila minimalizovat naše zpoždění splašenou jízdou po místních šarantézských silničkách (tento poněkud zvláštní pojem vysvětlím později, abych teď neztratila nit).
Ověřila jsem si proto u svých dcer, že je to už nějakou dobu, co měly oběd i svačinu a varovala jsem je, že pokud jedno z jejich dnešních jídel uvidím během cesty na palubní desce, budu velmi rozladěna.
Mladší dítě, jehož žaludek ani klidnou cestu po dálnici příliš dobře nevstřebává, se na mě jen vyděšeně podívalo, nasucho polklo a bezvládně dál poletovalo v rámci možností dětské sedačky z jedné a zapnutého bezpečnostího pásu ze druhé strany.
Starší dítě jen nedbale mávlo rukou se slovy :
„já už oboje nechala před autobusem“.
Když jsem překonala počáteční zděšení a ujistila se, že slyším správně, zeptala jsem se jí : „ty ses pozvracela u autobusu ?“
„ne, vykadila,“ odvětila dcera pohotově, aniž by odlepila oči od youtube videa na svém telefonu.
„ty ses vykadila u autobusu ? jakože na chodníku ?“ pomalu ale jistě jsem upadala do mdlob.
Už naše samotná přítomnost ve francouzské vesnici čítající celkově 248 osob, hrstku psů a stádo koní vzbuzuje pozornost. Při představě, jakou reklamu by nám udělal bobek na chodníku, jsem si v hlavě už balila kufry a za svitu měsíce se potajmu vykrádala ze spící obce pryč.
Moje adolescentní dítě zvedlo hlavu a opáčilo s intonací v hlase, který mi jasně dával tušit, že moje otázky se bezpečně zařadily na seznam s názvem stupidní výroky mojí matky: „ne mami, na záchodě, než jsem šla na autobus. A představ si, že už máme dveře!
Následoval široký úsměv a blažený výraz naprostého štěstí. Aby ne, moje dítě se ve škole mohlo konečně v klidu vykadit na záchodku, který sice postrádá prkénko, nicméně se ale nachází za zavřenými dveřmi. Ani taková banalita totiž není samozřejmostí.
Dveře naše spása
Celá poznámka o dveřích na WC odkazuje totiž na návštěvu francouzské školy, do jejíchž prostor se chystalo od 1. září uchýlit moje dítě a kterou jsme si měli možnost projít ještě předtím, než začal školní rok. Chtěli jsme, aby se náš potomek mohl v klidu seznámit s prostředím a neztratil se hned první den ve spleti chodeb a podlaží.
Na první pohled viditelně použitá fasáda nám dávala jasně najevo, že nejlepší dny má už dávno za sebou a místy chybějící dlažba na dvoře souhlasně přitakávala, že lépe už bylo.
Podle mé zásady, že na první dojem (ačkoli velmi zřídka ale přece jenom se to občas stane) nesmím dát, jsem s otevřenou myslí prošla vnitřek školy, který sice působil trochu chladně navzdory tmavým odstínům fialové, zelené a modré všude na schodištích, nicméně byl v ucházejícím stavu a buďme upřímní, za mých školních let to bývávalo horší. S mírným optimismem a o trochu menší obavou o svoje potomstvo, jsme došli na dvůr, kde, jak nám bylo sděleno, se nacházely jediné záchody pro žáky.
Ačkoli žáci ve francouzských školách tráví veškerý čas od půl deváté ráno až do pěti hodin odpoledne, vyučovací hodiny trvají 55 minut a za 5 minut přestávky musejí být všichni studující vděčni, žádné záchodky jsme při procházce školou nepotkali. Jen ty ony, které nám školní poradce právě ukazoval na školním dvoře.
Marně jsem se snažila zakrýt svoje zděšení, když jsem nakoukla do temných prostorů záchodkových skrz neexistující venkovní dveře, za kterými se ukrývaly 3 kóje tentokrát již s čímsi, co by dveře i připomínat mohlo.
Osmělila jsem se a zeptala se pana průvodce, zda toto jsou „jediné záchody pro žákyně školy ?“
„Ano prosím“, zněla odpověď „a to můžou být slečny rády že mají alespoň nějaké dveře. Chlapci nemají žádné.”
Při bližším nahlédnutí do vedlejších futer jsem musela s hrůzou konstatovat, že ano, venkovní a tentokrát i vnitřní dveře na chlapeckých záchodech chyběly …
Přímo ze dvora jsem tak měla parádní výhled až na dno pisoáru.
Jaký pohled musí místní děvčata mít, když se mezi vyučovacími hodinami přesouvají z jedné učebny do druhé a po cestě narazí na výstavu pánských zadelí….
Aniž bych musela pokládat otázku, proč na chlapeckých záchodech nejsou dveře, školní poradce mi sám odpověděl : Chlapci se často o volných chvílích baví tím, že hrají fotbal se záchodovými dveřmi, z jejich obou stran je nakopávají a čím více tím lépe. Řešení místního školního systému bylo tudíž jasné : nebudeme děti učit slušnému chování, kašleme na to a raději jim ty dveře sebereme úplně. Nebudou tak mít do čeho kopat a my nebudeme muset platit účty za opravy rozbitých dveří.
Jiný kraj, jiný mrav
Inu každá škola má svoje metody a já si tak nemohla nevzpomenout na moji poslední schůzku rodičů v naší české škole, kde se kupodivu taktéž řešil problém související se záchodky. Nejspíš se všechny děti inspirují k záchodovým hrátkám ve stejných médiích a na stejných sociálních sítích a sdílí tak společný zájem napříč stáními hranicemi a jazykovými bariérami.
V šestém ročníku na naší české škole se totiž během loňského školního roku rozmohl nešvar ucpávání WC záchodovým papírem.
Po několikerém domlouvání ze stran školního personálu a nabádání ke slušnému chování se učitelský sbor rozhodl rázně zakročit, zachránit pana školníka od nekonečných hodin strávených v gumových rukavicích až po lokty zastrčených v záchodových mísách a pohrozil žákům, že pokud od ucpávací aktivity neustoupí, bude jim veškerý toaletní papír ze záchodů odstraněn a oni se budou muset při každém nutkání vykonat potřebu dotázat před celou třídou paní učitelky, zda si mohou vzít papír a odskočit si.
Zatímco v Čechách a na Moravě se odplatou za nevhodné chování na záchodech stává veřejné oznamování každého bobku, ve Francii se ony bobky rodí přímo před zraky celé školy.
Necítím se dostatečně na výši komentovat účinnost každého z použitých opatření. Nebojím se ale veřejně říct, že naše společnost se ocitá na hraně a navzdory národnostím, kulturním či osobnostním rozdílům jsme všichni pěkně globálně pospolu
dans la merde
*Poznámka :
Kraj, ve kterém ve Francii bydlíme, se jmenuje la Charente, [la šarant]. Přídavné jméno od la Charente je charentais, [šaranté]. Odtud tudíž vznikl mů český překlad : šarantézský.