Historka pátá
Jak jsem přežila svůj první francouzský školní rok
Zítra nemám školu, mami, a pozítří taky ne …. přislo dítě minulou neděli a oznámilo mi svůj rozvrh na nadcházející dny. Zmocnila se mě panika : to už jsou prázdniny ? Ten školní rok utekl rychleji, než jsem si myslela ! Nervózní pohyb oka směrem ke kalendáři mě ujistil, že je stále ještě červen. Copak jsem nepřečetla všechny zprávy (zase) ? Copak jsem zapomněla, že není škola (zase) ? Copak jsem něco přehlédla (zase) ? Pochybnosti o mých kvalitách jakožto zodpovědné a uvědomělé matky mi podlamovaly kolena. S úprkem, který se u mě jen tak nevidí, jsem seskočila z barové židle v kuchyni, neuměle narovnala svoje stařecky zkřivená kolena a utíkala k počítači ověřit si, že mi někde ve spamu, doručených nebo hromadných zprávách opravdu nesvítí nepřečtený mail.
Několika odbornými kliky myší jsem odklidila z cesty vše přečtené a snažila se najít jakékoli nové informace ze školy. Nenašla jsem nic.
Místo toho, abych si oddychla a poplácala se po rameni s tím, že moje organizační schopnosti a můj vrozený mateřský postřeh neztratily nic ze svých kvalit, to ve mě začalo vřít.
Tak oni nám ze školy posílají každý prd, dávají podepsat tisíce papírů se souhlasem k vycházkám i na roh ulice, informují nás o každé plánované i neplánované absenci kohokoli ze školních zaměstnanců, ale to, že dětem jen tak odpadnou dva dny vyučování to nám nedá vědět nikdo.
Prostě se jednoho krásného dne ráno probudím a zjistím, že obě děti i manžel zůstávají z různých důvodů se mnou doma a já, místo svojí práce, budu předstírat náhradu za školní kantýnu, družinu a zájmový kroužek dohromady.
Ale co už, po deseti měsících strávených ve Francii už bych asi měla být zvyklá. Jenže JÁ NEJSEM ! A navíc začínám bez přestání brblat přesně jako rodilí Francouzi… Chtěla jsem mezi domorodce zapadnout ale ne takhle.
Prázdniny, prázdniny a zase prázdniny
Na začátku školního roku na mě čekalo hned několik organizačních překvapení. Kromě školního rozvrhu dělícího se na týden A a týden B, v němž se ani teď, na konci června, zoufale neorientuji, a profesora historie, který v polovině roku odešel do důchodu a nebyl stále nikým nahrazen, jsem zjistila, že francouzské děti mají během školního roku celých 8 týdnů prázdnin.
Zjednodušeně řeno se v průměru 6 týdnů učí a 2 týdny se následně z toho učení kulírují. Následuje další šestitýdenní učební kúra, která je opět následovaná dvěma týdny volna. Pokud se tedy nejedná o prázdniny vánoční, protože po nich jsou jenom 4 týdny školy, než nastoupí prázdniny zimní … nebo jarní ? Nevím, už se v těch ročních obdobích pomalu ztrácím.
Své děti zbožňuji nade vše, ale abych jim musela každý druhý měsíc vyvářet obědy, platit a vozit je na nadstandartní zájmové aktivity a bez přestání dřepět doma na home officu, tak za to mě moje ratolesti dostatečně finančně ani jinak neohodnocují.
Uznávám, že francouzské děti ve škole tráví dost času. Ti malí mají vyučování od deváté ráno do půl páté odpoledne a ti starší od půl deváté do pěti. V rámci svojí přítomnosti ve škole mají ale hodinu a půl až dvě hodiny na oběd (kam se hrabou naše školní pobědy, na které jsme museli vystát půl hodinovou frontu zamotanou kolem schodiště až do druhého patra a na snězení jídla nám pak zbývalo sotva deset minut i s odskočením si na WC před další hodinou).
Školní děti mají ve Francii v rámci přítomnosti ve škole také hodiny určené na psaní úkolů, aby s tím doma pak nazetěžovaly rodiče, kteří po deseti hodinách v práci mají leda čas na to dát dětem pusu na čelo, uložit je do postele a sami se složit s lahví červeného na gauči u televize.
Vysvětlením celkových 8 týdnů prázdnin nemůže být ani fakt, že francouzský školní rok končí až první týden v červenci. Od poloviny června se totiž učitelé buď připravují na závěrečné testy žáků devátých tříd nebo se už chystají na nový školní rok, aby si těmito přípravami nekazili nadcházející léto, nebo jsou už prostě a jednoduše odjetí na dovolenou. V měsíci červnu se tím pádem už ve škole neděje vůbec nic.
Dalším nečekaným překvapením, co se běhu mého všedního dne týká, byl, kromě mých ratolestí neustále povalujících se na prázdninách, i můj muž, který chca nechca (a popravdě to bylo spíš nechca, i když po dvou covidových letech, kdy jsme spolu trávili prakticky bez přestávky veškerý čas a byli jsme na přítomnost toho druhého zvyklí, spíš dával přednost společnosti svých kolegů a hovorech o jiných než domácích problémech) se mnou zůstával doma a narušoval tak moje tiché pracovní prostředí.
Stávky, stávky a zase stávky
Můj muž není od přírody žádným velkým milovníkem ranního vstávání, spíše naopak. Když může (rozumněj : když zrovna nemám na ten daný den žádný program a nechám ho spát), tak si rád pospí. Moc dobře ale ví, že vzhledem k tomu, že jsme se nebojácně pustili do výzvy : jak přežít na venkově s jedním autem, musí ve všední den vstávat o trochu dřív a do zaměstnání se dopravit vlakem.
A i když by třeba rád do zaměstnání odjel a vrátil se až k večeru, stalo se nám několikrát (během prvních čtyřech měsíců roku 2023 pravidelně každý týden), že dorazil na vlakové nádraží, aby ke svému údivu a postupnému naštvání zjistil, že francouzské dráhy stávkují, nádraží tak zeje prázdnotou a jeho vlak byl vybrán jakožto důkaz toho, že to stávující myslí opravdu vážně.
Dokážete si jistě představit nenávistný pohled v mých očích, když jsem kvůli němu vstávala o hodinu dříve, než bych doopravdy musela, a dovezla ho na nádraží, kde jsem ho zase nabrala a odvezla zpět domů, abychom se doma ocitli nazlobení oba. Já protože budu muset v poledne nakrmit i jeho a on že nebude mít dostatečně silnou wifi, aby mohl nerušeně pracovat.
No řekněte sami, kdo z nás dvou tak trpěl víc ? JÁ, to je jasné !
Zkušenosti uplynulých dvou až tří let, nás ale naučily ve všem špatném hledat to dobré a osvědčilo se nám to i při stávkové pohotovosti francouzských drah. Prázdná nádraží, zbytečná spěchání ve snaze nezmeškat vlak a světelné cedule s varováním, že vlak nejede, nás naučily kontrolovat těsně před spaním a poté ještě než vylezeme z postele aplikaci francouzských SNCF, abychom se ujistili, že daný vlak v ten daný den opravdu vyrazí na cestu.
Díky za nové návyky, i když ani ony nás vždycky neuchrání od červeně napsaného nápisu na informační tabuli na nádraží :
“podmínky k odjezdu vlaku nebyly optimální, vlak z tohoto důvodu nejede”.
Když mluvíme o stávkách, nemluvíme jen o dopravních prostředcích, zavřených obchodech a naštvaných lidech. Ono totiž během stávky nefunguje vůbec nic a to ani školy.
Chodit či nechodit ... do školy
Ve Francii může stávkovat každý, je to jeho výsostné právo. A i když se jedná o neplacený den, Francouzi jej rádi využívají pokud k němu mají příležitost. Lehce se vám tak může stát, že vám dítě domů přinese papír s výčtem školních zaměstnanců, kteří se v ten a ten den nebudou vyskytovat na svém pracovišti a ty drahý rodiči se o své dítě postarej, jak chceš. Především ale nesmíš zapomenout napsat svému dítěti řádnou omluvenku.
Omluvenku za co ? Za to, že nebylo ve škole.
Ale to nebyl nikdo ! to nevadí, ty rodiči jsi povinnen své dítě i tak omluvit.
A co mám napsat jako důvod nepřítomnosti na vyučování ?
To mi už nikdo nevysvětlil. Na řadu tak přišel český selský rozum a moje vrozená česká prostořekost. Rozhodla jsem se nelámat si nad tím hlavu a do žákovské knížky jsem odůvodnila absenci svého dítěte ve vyučování následující větou :
“žádné vyučování se nekonalo kvůli probíhající stávce učitelů”
A tečka.
Za těch uplynulých 10 měsíců v téhle zemi mám pocit, že se obecně přítomnost nebo nepřítomnost žáků ve škole příliš neřeší.
Když je vyhlášená stávka, nejezdí kromě vlaků ani školní autobusy a tak se děti do školy nemají jak dopravit. Většinou je to i proto, že jejich rodiče jsou už v práci a není, kdo jiný by je odvezl.
Když nasněží nebo když vítr poláme stromy, nevyjedou nejen školní a jiné autobusy ale ani auta (nikoho asi nepřekvapí, že v jihozápadní Francii nejsou zimní pneumatiky automatickou volbou a nikdo tady kolem, kromě auta s českou poznávací značkou, tady v zimě zimní pneu nemá) a tak se děti opět do školy nedostanou.
Francouzští rodičové se překvapivě nepozastavují nad absencí svého dítěte na školní akci ani v případě, když ti zmnínění jedou školním autobusem do školy a zjistí, že jejich třída už dávno zájezdovým autobusem odjela na celodenní výlet.
Přijmou to prostě jako fakt a nechají své dítě válet se doma na gauči.
Tady prostě nikdy nevíte, že které strany přijde překvapení. Protože i když se zdánlivě nic neděje, dítě ráno odejde na svoji zastávku, kde poctivě vyčkává svůj dopravní prostředek, ještě není vyhráno. Může se totiž kdykoli stát, že vám zavolá, že autobus nejede. Já proto vždy hned skáču do auta, stlačím plyn na podlahu a vyrážím směr škola. Hlavně aby dítě nepřišlo pozdě.
Po návratu domů usedám za počítač a k mému překvapení hodinu poté, co měl daný školní bus zastavit na naší zastávce, mi přijde email, že jej v depu zastihl technický problém a autobus tudíž vůbec nevyjede. Děkuji za informaci, ocenila bych ji předtím, než jsem musela naložit dítě do auta a překročit třikrát rychlostní limit na místní hlavní silnici, abych dovezla dítě do školy včas…
A kde v tom všem jsem já ?
Někdy si říkám, jestli já sem vůbec někdy zapadnu …
Moje děti prostě a jednoduše do školy jdou ať prší nebo sněží, je teplo nebo zima, ať se jim chce nebo ne. Musejí doma dělat úkoly, být na hodiny připravené a při vyučování nevyrušovat, soustředit se na práci a dát ze sebe všechno, co mohou. Co já jsem to za matku, která se snaží naučit své děti disciplíně, respektu vůči sobě samým a svému okolí, zodpovědnosti a snaze chtít sám sobě dokázat, že mohou uspět v čemkoli.
Co jsem to za matku, která podporuje svoje děti ve všech školních i mimoškolních aktivitách a při dlouhých zimních večerech zhudebňuje Homéra, aby se dítěti lépe učily jeho básně zpaměti a ve škole pak všem ukázalo, že žádná překážka pro něj není dost velká, aby ji nemohlo pokořit, že i při neznalosti jazyka se dá naučit všechno a že i cizinec může v recitaci básně převálcovat zájmem o cokoli neoplývajícího domorodce.
Naučit se můžeme všechno … jiné jazyky, jiné návyky, jiné způsoby. Stačí jen chtít.
I já jsem se tady naučila mnohé (chca nechca) … mnohé o svých dětech, které mě každý den nepřestávají překvapovat s jakou bezprostředností a bravurností si byly schopné podmanit okolní francouzský svět, mnohé o své lásce k Čechám a Moravě a lidem, kteří mě tam vždy přijmou s otevřenou náručí, i když třeba nebyli mým stěhováním zrovna nadšení, a zejména mnohé o mě samotné. O tom, že jsem dobrá máma, o tom, že zvládnu všechno, o tom, že na sebe můžu být pyšná …