aneb všechny moje životy
Když člověk začně psát blog, první, na co seho lidé zeptají, je : PROČ ? Já jsem se spíš zeptala sebe sama a potažmo i ostatních : PROČ NE ? Rozhodla jsem se psát, protože si myslím, že mám co říct. Protože cítím, že i v dnešní době je stále mnoho nevyřčeného. O spoustě věcí se nemluví, spousta věcí jen prostě je, protože tak vždycky byla. Všichni ale nejsme stejní, všichni máme jinou potřebu a jiné nutkání mluvit, cítit, prožívat to, co potřebujeme, v jiný čas a jinak než ostatní.
Člověk je zamotaný a komplikovaný tvor, neproniknutelný vnějším pohledem, ale neuvěřitelně rozmanitý a zajímavý, když se dostaneme pod povrch. I v jednom člověku se mohou ukrývat různé tváře, různé duše a různé životy. Já jsem ve svém příběhu prošla několika životy přes smrtelnou nemoc a transplantaci orgánu, rizikové těhotenství a komplikovaný porod, až po odchod manžela, rozvod a matku samoživitelku.
V každém z těchto životů jsem umřela a znovu se narodila. Každá z těchto etap mě srazila na kolena, ale zároveň mi pomohla vstát a vyjít na novou cestu. Každá tato etapa mě zformovala a posunula dál k životu, jakým žiju teď … s druhým dítětem, druhým manželem a budoucím druhým domovem za hranicemi.
O tom všem bych Vám chtěla vyprávět, protože možná i Vaše cesta je klikatá s mnoha kopci a propastmi a možná Vám moje články ukáží, že v tom rozhodně nejste sami.
Strašák jménem Transplantace
Když se ve zkratce podívám na začátek svého života, vidím zástup více či méně standartních situací. Měla jsem klasické dětství se svými vzestupy a pády, radostmi a smutky. Až do mých 16ti let.
Po několika letech strávených v bazénu trénováním na vrcholové plavecké soutěže jsem si už zvykla, že jsem bývala unavená a bolavá. Kolem mých 16tých narozenin mě ale únava už neopouštěla. Navzdory sportování jsem tloustla a musela jsem čelit množícím se komentářů ohledně mojí váhy a mého vzhledu. Přes veškerou snahu se zhubnout nedařilo.
Začaly se u mě také ukazovat neobvyklé výsledky krevních testů, návštěvy lékařů se množily a pobyty v nemocnicích také. Diagnóz přišla celá řada, žádná z nich se ale nakonec nepotvrdila a lékaři hledali dál.
Vzpomínám si, že na podzim toho roku jsem šla za svým dětským lékařem, protože mi už opravdu nebylo dobře. Bolelo mě břicho a měla jsem problémy se zažíváním. Můj lékař mě tenkrát odbyl projímadlem. Nikdo z nás v té době netušil, že mi zbývá posledních pár týdnů života…
Všechno se potom seběhlo rychle. Můj stav se zhoršil, zežloutla mi kůže i oči a testy odhalily nefunkční játra. Poprvé v životě jsem uslyšela slovo transplantace. Byla jsem převezena do nemocnice v Praze a než jsem se nadála, ležela jsem na operačním stole a počítala bílé dlaždice na stropě, zatímco se lékaři a sestry připravovali na záchranu mého života.
Zbývalo pár minut do půlnoci dne 31.10.1996….
Jako dnes si pamatuji otevření očí, zvuk dýchacího přístroje, barvu hadiček, které ze mě trčely a slzy v očích mojí maminky, která v nemocnici strávila celou noc. A spoustu nocí dalších.
V 16ti letech jsem se musela vyrovnat s úplně novou situací, nechápala jsem, co se stalo a nevěděla jsem, co mě vlastně čeká. Byla jsem ale živá a na tom jediném v tu chvíli záleželo.
Můj život po transplantaci změnil mnohé, stala jsem jinou a nebyla to pouze jizva přes celé břicho, která mě navždy odlišila od mých vrstevníků.
Jiná jsem už 25 let a můžu Vám o tom ledacos povědět.
Život jak má být
S novými játry jsem se sžila nadmíru dobře, dostala jsem šanci na nový a jak jsem doufala i „normální život“. Ponořila jsem se do svých koníčků, vystudovala gymnázium, přežila maturitu z francouzštiny a vydala se na své první 3 měsíce do Francie pracovat jako au-pair. Absolutně jsem se do té země zamilovala a mým jediným cílem bylo vrátit se tam.
Než se mi ale naskytla příležitost, šla jsem studovat na vysokou školu, jak jinak než cizí jazyky. Vystudovat mi nakonec trvalo asi 8 let, protože jsem se v mezičase do Francie vrátila a strávila celý rok v Paříži. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života a určitě Vám o něm popovídám o trochu víc.
Během studia na vysoké škole jsem také dostala práci z mezinárodní firmě, začala slibnou kariéru a potkala svého budoucího muže.
Konečně jsem byla „normální“ ! Konečně jsem žila tak, jak se ode mě očekávalo a jak to podle všech bylo správně, konečně jsem měla pocit, že patřím do té správné škatulky.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byl krásný jarní den, venku svítilo sluníčko a zpívali ptáci. Já sěděla v kuchyni u stolu, pila se svou maminkou kávu a poprvé v životě jsem vyslovila nahlas větu : “jsem šťastná, mám všechno, co jsem kdy v životě chtěla”. Byla jsem vdaná a těhotná, v krásném novém domě se zahradou, kde běhali dva psi, s dokonalou budoucností před sebou.
Přesně takhle podle mě vypadal perfektní život.
Dítě za všechno může
Kvůli mým transplantovaným játrům jsem musela poslední měsíc před porodem strávit v Praze, abych byla blízko nemocnice v případě, že by nastaly nějaké komplikace.
Můj muž tak dál chodil do práce, staral se o naše psy a náš dům a já čekala na porod 200km od něj. Mluvili jsme spolu často a o všem, ale telefonáty byly časem kratší a témata k hovoru vzácnější. Cítila jsem, že je něco jinak.
Jednoho dne pak za mnou muž přijel do Prahy a potvrdil mi sám to, co jsem už tušila. Manželka, dítě, dům a práce nebyl život, který chtěl žít.
Z perfektního života spokojené vdané ženy se zničehonic stala noční můra vyčerpané single mámy, která se víc než na svého manžela zlobila na svoje ještě nenarozené dítě. Vždyť přece dokud jsem nebyla těhotná, bylo všechno v nejlepším pořádku!
Doba temna
Z doby, kdy jsem se se svojí holčičkou vrátila do domu, který měl být původně místem rodinného štěstí, si nic moc nepamatuji.
Vysněný dům se stal přítěží, opečovávaná zahrada byla samý plevel, milovaní psi žadonili o moji pozornost a moje dítě čekalo na milující mámu, která nepřicházela. Bylo málo peněz a málo sil, zato ale spousta place a spousta práce. Vzpomínám jen na samotu, výčitky, temné dny a ještě temnější noci. Upadla jsem do hlubokého splínu, ze kterého neblo cesty ven.
Naději mi nakonec dala moje holčička a moje nezlomná vůle.
Jsem totiž odjakživa nesmírně tvrdohlavá a sama na sebe neuvěřitelně tvrdá. Závodní plavání, kterému jsem se v dětství věnovala, mě naučilo čelit bolesti a nepoddávat se jí a vybičovalo mě k přísné osobní disciplíně. Slíbila jsem tenkrát sama sobě, že se poperu s osudem a vybuduji pro svou dceru opravdový domov, i když v něm budeme jen my dvě.
Jak jsem ustála čekání na porod s vědomím, že na dítě budu sama, jaké bylo spolubydlení s rozvádějícím se manželem a jak jsem přežila 5 let života single mámy, si budete moci přečíst taky.
Výš a dál
Spadnout na dno je celkem jednoduchá věc, ale sebrat se, oprášit kolena a zase zvednout hlavu vzhůru, to je úplně jiná liga.
Já ale zastávám názor, že věci se dějí z nějakého důvodu a i když ho zrovna v ten moment nechápeme, je potřeba ho přijmout a věřit, že ho jednou pochopíme. Jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré a co nás nezabije, to nás posílí.
A proto i já jsem vyšla ze souboje s osudem smířená, pokorná a vděčná za všechny špatné věci, které se staly. Ukázaly mi totiž místo, kam se už nechci vrátit.
Díky cestě, kterou jsem si prošla a zkušenostem, které jsem posbírala, to letos bude už 5 let, co se mi podařilo vyměnit život ustarané single mámy za nový život spokojené dvojmámy se třemi psy, dvěma kočkami a jedním dokonale nedokonalým mužem.
A přestože si každý s sebou táhneme břímě svých minulých životů, přestože si kvůli odlišným kořenům a jazykům někdy nerozumíme a přestože jsme rozbitá a znovu poskládaná rodina, stojíme při sobě.
Ruku v ruce koukáme stejným směrem, dopředu vstříc společnému životu, ať
už nás zavede kamkoli, třeba i k oceánu nebo do levandulových polí ...
Ale o tom zase napíšu přístě … 🙂
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.