aneb jak jsme se ztratili na největším pískovišti Evropy
Pravidlo první : nemusíte si vždy vyšlapávat svoji cestu, někdy je lepší jít ve stopách druhých …. hlavně pokud došli tam, kam chtěli.
Pravidlo druhé : a když nebudete vědět kudy, ta správná cesta si Vás najde
Sáhnout si na fyzické dno, být na pokraji sil a přitom si muset udržet nezlomenou tvář před těmi, kteří se na Vás dívají jako na své superhrdiny.
Věřte mi, není to jednoduchá věc.
A přitom celé to začalo jako pečlivě naplánovaný nevinný rodinný výlet na nejvyšší písečnou dunu v Evropě : «Dune du Pilat» .
Trocha zeměpravy
«Dune du Pilat» se nachází na jihozápadě Francie, zhruba hodinu cesty autem z Bordeaux, v regionu Nová Akvitánie.
Je nejvyšší dunou Evropy a se svou výškou 106,6 metrů se klidně rozhlíží po okolí.
Duna je dlouhá 2,9 kilometrů, široká 616 metrů a v břise má okolo 55 miliónů metrů kubických písku.
Je to opravdu impozantní bábovička.
Název «Dune du Pilat» pochází z gaskoňského termínu «pilàt», které bylo odvozeno z latinského slova «pīla» neboli hromada nebo kopeček. Až do 20. století se ale oblast kolem duny nazývala «les Sabloneys» odkazující spíše na pískový důl než dunu samotnou. Své dodnes známé jméno dostala až v roce 1930. Díky své jedinečnosti patří ke dvěma nejnavštěvovanějším příodním úkazům ve Francii, ještě spolu se zátokou a klášterem Saint-Michel.
A pokud byste stále ještě pochybovali o výjimečnosti této hory písku, měli byste vědět, že je to opravdová hvězda mimojiné i hudebních klipů :
Zanechali jsme svou stopu
«Dune du Pilat» byla na našem cestovatelském seznamu už dlouho a nemohli jsme se dočkat, až se na ni vyškrábeme. Je až s podivem, že duna není z dálky vůbec vidět a člověk si musí počkat až do poslední chvíle, než se před ním otevře pohled na tuhle majestátní bábovičku.
Z jedné strany jí objímají borovicové lesy, které jsou součástí nesmazatelného odkazu Napolena Bonaparte, který nechal vysázet miliony borovic podél celého pobřeží, aby zastavil postup vody a ochránil tak pevninu. Pohled na tyto velkolepé hlídače je dechberoucí zvlášť, když je porozujete shůry. Ze strany druhé «Dune du Pilat» omývá Atlantický oceán.
Na vrchol duny vedou schody, což byla při pohledu na 100 metrů pískové výšky před námi docela úleva. Nechtělo se mi táhnout jedno dítě na zádech a druhé za sebou v závěsu. Obě to nakonec vyšlapaly samy. Když jsme se ocitli nahoře, nevěděli jsme, kam se dřív podívat. Vrcholky borovic se tyčily hluboko pod námi, oceán šuměl do uší, vítr nám ve vlasech dělal kotrmelce a v dálce nás zdravil maják ze zátoky Arcachon.
Honem sundat botky a vyrazit na procházku v oblacích.
V tu chvíli jsme všichni byli zase jako malé děti, váleli jsme sudy, stavěli bábovičky, schovávali kamínky v písku a hledali je jako by to byly drahocenné poklady Z batohu jsme vytáhli svačinu a nasávali oceánem provoněný vzduch, zatímco děti nám mizely zahrabané v písku.
Nemít s sebou drobotinu, inspirovali bychom se svobodomyslnými Francouzi a přinesli si s sebou i láhev vína. Mohli bychom pak na dece vychutnávat plísňový sýr, zapíjet jej bublinkami a kochat se západem slunce.
To by ale na nás bylo až moc idylické...
My totiž nikdy nemáme nic tak, jak si to naplánujeme a tento výlet nebyl jiný.
Když jsme se do sytosti pokochali výhledem na oceán a lány borovic pod námi, rozhodli jsme se, že si zpestříme zážitek a nebudeme se vracet dolů tradiční cestou. Přece nebudeme jako tisíce jiných nedobrodružných návštěvníků, kteří si lenošně seběhli dunu po schodech tak, jak na ni předtím vylezli. My jsme si řekli, že budeme sví a najdeme si svoji cestu, zvlášť když GPS v mobilním telefonu ukazovala cestu středem lesa někde v půlce duny.
Stačilo jen sejít dolů, najít stezku a dojít v poklidu na silnici. Jak jsme mohli být tak naivní …
Poklidný sestup přestal být poklidný v momentě, kdy jsme zapadli po kolena do pohyblivého písku, který nás vláčel dolů. Jedinou možností bylo zalehnout jak vojáci v zákopech zády proti svahu a ani se nehnout. V této poloze jsme několikrát během sestupu dopřáli tělu trochu odpočinku, zatímco mozek pracoval na plné obrátky snažíc se ospravedlnit si tenhle šílený nápad.
Ale dobrodruzi v nás se rozhodli v cestě pokračovat.
Když jsme se úspěšně sešoupali dolů a narazili na kraj lesa, zjistili jsme že GPS značená cesta někam jaksi zmizela a my jsme stáli tváří v tvář hustě zarostlé stěně z pichlavých keřů, skrz kterou se nedalo ani prohlédnout natož projít.
Čekal nás buď výstup zpět nahoru, což se záhy ukázalo jako nemožné, protože děti nebyly schopné vyškrábat se ani pár metrů. Nebo zkusit lesem projít navzdory všemu tomu bodláčí.
Vybrali jsme si tu druhou možnost, ani to ale nebyla dobrá volba. Strávili jsme lese více jak hodinu, prodírali se skrz keře, bodláky a větve stromů a hledali cestu ven, s jedním dítětem v náručí, s druhým v těsném závěsu.
Před námi byla jen neprostupná zeď. Nevěděli jsme, kam jdeme a jestli se vůbec pohybujeme dopředu nebo chodíme v kruhu.
Čas se zastavil …
Nedokážu popsat kolik škrábanců, krvácejících ran a odřenin jsme si odnesli. Nedokážu popsat ani kolika výčitkami jsme se trápili. Dokonalý rodinný výlet se stal doslova živou noční můrou.
Když se mi v jednu chvíli podlomila kolena a i s dítětem v náručí jsem spadla na zem, měla jsem pocit, že jsem jako matka absolutně zklamala. Upadla jsem do hysterického pláče, věděla jsem, že se z toho musíme nějak dostat, nevěděla jsem ale jak.
V ten moment mi moje starší dcera dala ruku na rameno a pohladila mě pohledem, „to zvládneme mami“ řekla a pomohla mi postavit se na nohy.
Nakonec jsme to zvládli, cestu ven jsme našli.
Ponaučení první : nikdy v tom nejsme sami; vždycky máme kolem sebe někoho, kdo nám podá pomocnou ruku.
Ponaučení druhé : už nikdy v životě nepůjdu mimo vyznačenou cestu 😀
P.S. :
Navzdory všem špatným rozhodnutím, která jsem na tomhle výletu udělala, navzdory všemu tomu písku, co jsem měla všude možně, a navzdory všem jizvám, které dodnes mám na těle, ničeho nelituju.
Tenhle výlet mi, kromě krásného rozhledu a pocitu absolutní svobody, přinesl i uvědomění, jak neskutečné dokonalé děti mám.
Zvládnou totiž jakoukoli nepohodu, jakoukoli potíž …. zvládnou prostě všechno …
Veškeré praktické informace najdete na : https://www.dunedupilat.com
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.