aneb 3 a půl nezbytnosti spokojeného života
Francie, Francouzština a Francouzi byli pro mě odjakživa ztělesněním elegance, stylu a vytříbenosti. Stačí se podívat na pečlivě uspořádané domečky v centru Paříže se svými malými uličkami a malebnými zákoutími a hned pochopíte, o čem mluvím.
Co na tom, že pustit se do Paříže autem je holý nesmysl. Nikdy tam totiž nezaparkujete a když se v ní nevyznáte, může se vám jednoduše stát, že se ocitnete u nohy Vítězného oblouku a budete kolem něj kroužit stále dokola, protože kruhový objezd s několika jízdními pruhy a s 12ti ulicemi z něho vybíhajícími, je čiré šílenství. Francouzi vůbec mají nepochopitelnou slabost pro kruhové objezdy. Pevně věřím, že se za jejich hustou koncentrací na francouzských silnicích skrývá nějaký hlubší význam, ale já jsem na něj za ta léta nepřišla.
Vrcholem mého nepochopení francouzských kruhových objezdů byla moje první cesta z Bordeaux k Atlantickému oceánu. Od konce zastavěné oblasti městské periferie až k parkovišti u oceánu je to zhruba 50 kilometrů, celou cestu povinně 80ti kilometrovou rychlostí, se zákazem předjíždění a víceméně stále rovně skrze borovicové lesy.
Už ty pečlivě uspořádané a do perfektních řad vysázené stromy, skrze které budete projíždět, vás ohromí. Co mě ale ohromuje na této cestě ještě víc, je asi desítka kruhových objezdů. Proč tam vůbec jsou, když silnice vede jen rovně ?
Cesta je to krásná, ale neúměrně dlouhá zejména pro děti střední Evropy, které se k moři natož k oceánu dostanou poprvé v životě.
I tato silice je pro mě jedním z nepřeberných důkazů, že Francie a Francouzi jsou plní protikladů. Jsou zajímaví a burcující zároveň a když vezmeme v úvahu jejich revoluční minulost, není se ani čemu divit. Zahraniční války a expanze, domácí náboženské boje, stínání hlav svým panovníkům nebo neúnavný boj o zachování francouzštiny v diplomatickém světě, tohle všechno po staletí utvářelo náturu Francouzů.
Navzdory všem negativům mi však francouzská historie dala do ruky jeden nepřekonatlený trumf ve výchově mladší dcery. Vždy, když na ni přijde její „NE“ období a odmítá cokoli, s čím za ní přijdu, předávám výchovnou štafetu svému muži se slovy : „tohle je ta tvoje revoluionářská půlka, pořeš si to“. A v klidu odcházím pryč.
Kéž by to tak šlo udělat i s mým můžem, když na něj přijde období bručounství.
Francouzi jsou prostě od přírody nespokojení a ve francouzštině se jim říká „raleurs“ [čti ralér] čili bručouni. Tato vlastnost z Francouzů udělala přeborníky ve stěžování si a ve stávkování, které se stalo v podstatě jejich národním sportem. S nadsázkou můžeme říct, že Francouzi stávkují, protože je něčeho málo nebo moc. Stávkuje že, protože se jim říká, že něco mají nebo nemají dělat, stávkuje se , protože jedné skupině obyvatel se prostě něco nelíbí a většina je samozřejmě podpoří. To se mi na Francouzech líbí, že jsou solidární a sami se rozčilují, protože se rozčilují ostatní.
nezbytnost první :
Budu, Budeš, Budoár
I přestože zrovna nejde o celonárodní problém, Francouz je za každých okolností solidární a bručí si sám doma. Tohle domácí bručení dalo i název celé jedné místnosti, věděli jste to ? Jistě jste už někdy byli na nějakém zámku a šli na prohlídku interiérů. Při procházení různých místností jste jistě zaznamenali malé pokojíky, extra pro pána a extra pro paní domu, kterým se v češtině říká budoáry.
Noblesní a vzletný název přitom neoznačuje nic jiného nežli trucovnu. Slovo budoár neboli „boudoir“ pochází totiž ze slova „bouder“ [čti budé] což znamená mračit se, hněvat se, býti nespokojen čili trucovat. Ale jak je už ve francouzštině zvykem, nic není jen černé a bílé a žádné francouzské slovo nemá jenom jeden význam a tak i slovo budoár může pocházet ze slov označující také „pupek“ nebo „břicho“ a naznačovat tím i privátní a uzavřené místo.
Jacques-Émile Blanche, Le Boudoir bleu, vers 1905, musée des Beaux-Arts de Lyon
Ještě za začátku 18. století neměly místnosti v domě přesně daný význam. Kuchyně, jídelny a obývací pokoje nebyly přesně definovány. Byly to spíš prostory v domě, které svoji funkci získávaly přesunutím nábytku za účelem nějaké přesně dané aktivity – rodinné sešlosti nebo návštěvy.
Místnosti s přesně daným účelem, jako byly koupelny, ložnice nebo jídelny, se poprvé objevily až v polovině 18. století a s nimi přišel i budoár. Jednalo se o malou privátní místnost vyzdobenou dle chuti svého majitele, kde se kromě trucování pán či paní domu věnovali i svým dalším osobním aktivitám – četbě, sbírkám nebo posezení s nejbližšími přáteli.
Ke konci 18. století ale budoáry nabyly dalšího a mnohem delikátnějšího významu, protože se staly místem setkávání volnomyšlenkářů, libertinů* a kurtizán.
(* libertin byl stoupenec hnutí, které se vyznačovalo volností názorů a nesouhlasem s doktrínou doby. Ve svém vývoji se ale od volnosti názorů přikláněl více k volnosti morálky a společenských mravů)
Pokud se vám přihodí potkat ve svém životě Francouze a založit s ním společnou domácnost, nezapomeňte, že základem spokojeného soužití je … trucovna, nebo budoár, chcete-li. V každém domě či bytě by měla být místnost, do které se Francouz může zavřít, když na něj bručounství přijde. Je totiž až s podivem, jak zdánlivě nevinný pořad v televizi nebo obyčejná reklama může Francouze rozčílit. Ten pak zapne své mozkové závity, začne rozebírat všechny své dojmy a váš oblíbený romantický film, který máte rádi právě proto, že je nenáročný a nehraje si na nic víc, než je, se stane předmětem Francouzovy analýzy nesmyslnosti časové posloupnosti a nedokonalosti vykreslení postav. V té chvíli, věřte mi, budete nesmírně vděční za trucovnu, kam Francouze vykážete, abyste si v klidu mohli užít těch posledních pár předvídatelných minut filmu.
Můj muž má také svůj budoár a i přestože mu říká „pracovna“ a chodí tam „pracovat“, já vím své.
A protože Francouzi jsou nesmírně vynalézaví, nebyly by to oni, kdyby i z trucovny nevymysleli nějakou kulinářskou záležitost. Když se totiž podíváme do slovníku, najdeme v něm dva významy slova „boudoir“.
O jednom jsme již mluvili, je to trucovna, a druhý označuje dlouhou piškotovou sušenku.
Nicméně i tato sušenka má s budoárem co do činění, protože právě ve své „pracovně“ jeden z francouzských předsedů vlády 18. století vymýšlel tajné smlouvy a dohody a tahal za drátky nejen domácí politické scény. Při přemýšlení si rád namáčel sušenky do kávy. V té době ale sušenky nebyly křupavé a on je musel pak ze šálku lovit lžičkou. Proto jeden z nejslavnějších kuchařů té doby, Antonin Carême, vymyslel sušenku, která se v kávě nerozpadla a byla stále křupavá.
Známé rčení, že všechny cesty vedou do Říma, ve Francii dostalo nový význam.
Ve Francii totiž všechny cesty končí v kuchyni.
V kuchyni se rodí druhá přirozenost všech Francouzů – láska k jídlu.
nezbytnost druhá :
Klíč k Francouzově žaludku
Další naprosto nezbytnou věcí v životě Francouze je chléb. Francouz má ale jasně vymezený názor na to, co se chlebem nazývat dá a co už ne. A není se čemu divit ! Vždyť od nejútlejšího věku se od rána do večera cpal křupavou bagetou. Když se tedy náš malý Francouz v dospělosti rozhodne, že vykročí za hranice svojí země, očekává, a podle něj zcela oprávněně, že i v ostatních koutech světa potká tu dokonale vypečenou bagetku.
Stane se tak, že po příjezdu do cizí země dostane chuť na svoji denní porci pečiva. A protože Francouzi nejsou příliš nadšenými jazykovědci a v malé místní pekárně se nedomluví, jejich kroky je zavedou do nejbližšího supermarketu. Tam s nadšením najdou ony známé chlebové hůlky, leč při jejich konzumaci se nedočkají kýženého křupavého efektu. Co si budeme povídat, nikdo neumí bagetu upéct tak jako Francouzi.
Francii jsem poprvé navštívila ve sých 19ti letech a na pocit, který jsem měla při prvním seznámení s francouzskou bagetou nikdy nezapomenu …. bylo to téměř do krve rozedrané horní patro v puse.
Dokonale vypečená kůrka bagety má nenapodobitelnou chuť. Má ale také svoje úskalí a tím je právě to, jak dokonale je vypečená. Pokud jste měli už někdy možnost ochutnat čerstvě upečenou bagetu, rukama si kousek ulomit a nacpat si ho do pusy, víte, že první, kdo zakusí křupavost bagety, je právě vaše horní patro. A čím víc vám bageta zachutná, tím víc vaše patro trpí. Kůrka vám ho totiž dokonale rozedře a bolí to …. i další dva dny to bolí, ale vždycky to stojí za to.
A víte jak vlastně bageta vznikla a proč ji jíme zásadně rukama ? O tom se tradují zajímavé příběhy.
Říká se, že bageta vděčí za svůj vznik Napoleonovým válečným výpravám.
Do té doby byly totiž chleby kulaté, protože se tak snadněji uchovávaly a zůstávaly déle čerstvé. Dlouhá hubená forma bagety byla prý vynalezena pekaři Napoleona Bonaparte, aby jeho vojáci mohli lépe chléb přenášet v dlouhých šosech vojenských kabátců. Jedna verze také praví, že bagety měli vojáci nosit v kalhotách uložené podél stehen.
Dalším možným původem bagety mohly být potyčky dělníků při stavbě pařížského metra. Jejich odlišná regionální příslušnost a nože původně určené ke krájení chleba na svačinu způsobovaly dělníkům častá zranění. Aby se vedoucí stavby, jistý Fulgence Bienvenue, těchto zranění vyvaroval, zašel prý jednoho dne k místnímu pekaři a zeptal se ho, zda by bylo možné upéct chleba ve formě, která by krájení nožem nevyžadovala, ale mohla se jen ulamovat.
A bageta byla na světě !
A protože s francouzskou bagetou mě pojí opravdu celoživotní láska, naučila jsem se jí péct sama. Nejenže tak mohu mít kousek Francie doma, kdykoli se mi zachce, ale i můj muž si může svůj stesk po domovině pořádně s chutí zajíst.
Pokud byste ji chtěli vyzkoušet také, recept a návod najdete v mém eBooku, zdarma ke stažení.
nezbytnost třetí :
Celá Francie v jediném soustu
Francie pro mě znamená spoustu věcí, ale neznám větší potěšení, než si sednout do na židličku před výlohou bistra v nějaké zapadlé uličce venkovského městečka v Dordogne, nasávat do sebe vůni okolo kvetoucích hortenzií a čerstvě uvařené kávy a zakousnout se do teplé bagety namazané slaným máslem.
Takhle podle mě vypadá nebe ….
Slané máslo je další, a pro mého franouzského muže naprosto nezbytnou součástí života, kterou v České Republice postrádá.
Máslo obecně je základem francouzské kuchyně. Kde italové používají olivový olej a my češi sádlo, tam Francouz nacpe kostku másla. A celosvětové statistiky spotřeby másla to jasně dokazují. Francouzi jsou doslova másloví přeborníci a spořádají v průměru 8 kg másla na osobu ročně.
Máslo samotné je prastarý vynález. První zmínky se pojí k domestikaci krav kolem roku 3000 před naším letopočtem. U starých Řeků a Římanů se máslo používalo také, ne ale v kuchyni, nýbrž v kosmetice. Máslo k jídlu bylo považované na barbarký zvyk nehodný vzdělané řecké a římské společnosti.
Díky římské expanzi si ale máslo našlo cestu do Galie, území dnešní Francie, kde postupně nahradilo do té doby používaný olej a živočišný tuk. Od 17. století se máslo stalo velmi populární mezi širokou veřejností, protože bylo k dispozici po celý rok.
Máslo se hojně vyrábělo v celé Francii, ale dodnes je za centrum výroby másla, a to zejména toho slaného, považována Bretaň, kde každá rodina kdysi vlastnila svoji máselnici a svůj vlastní postup výroby.
Bretaň byla totiž vyjmuta z povinnosti platit vysokou daň ze soli, kterou ve 14. století zavedl král Filip VI. z Valois. V ostatních regionech Francie se tak sůl přestala do másla přidávat, jen Bretaň si to mohla dovolit a proto veškeré slané máslo dnes pochází právě odsud.
Když se tedy v jedné rodině sejdou dva másloví nadšenci, pro které je chleba se slaným máslem každodenní nutností, musí se hledat řešení jeho nedostatku na domácím trhu. V České Republice je možné slané máslo koupit, mají ho ve velkých obchodních řetězcích. Jediné slané máslo, které se tam nabízí, je právě máslo francouzské. Ne vždy je ale k dispozici a proto je nejjednodušší vyrobit si ho doma.
Ráda vám ukážu, jak na to.
Co potřebujeme :
- 2 řádně vychlazené smetany ke šlehání (doporučuji nejméně 31% tuku)
- 1 - 2 lžičky soli (mletou nebo hrubou, ale nejlépe vločkovou)
- nádobu na šlehání
- ponorný mixér
- ruční šlehač
- nádobu na hotové máslo (nejlépe keramickou nebo dřevěnou k tomu určenou)
Smetany nalijeme do nádoby na šlehání.
Začneme mixovat ponorným mixérem do té doby, než smetana zhrudkovatí a začne být pro ponorný mixér příliš tuhá.
Pokračujeme ručním šlehačem. Šleháme asi 5-10 minut, až se odstředí veškeré mléko, hrudky se spojí v jednu hmotu a ta zežloutne.
Mléko slijeme.
Pokud je to možné, lžící ještě vymačkáme zbylé mléko.
Přimícháme sůl.
Máslo vložíme do misky a necháme asi 20 minut vychladnout v lednici.
a poslední půlka nezbytnosti :
Společným jazykem
Moji cestu ke spokojenému soužití s Francouzem mi drobátko usnadnila znalost francouzštiny. Jak víme, Francouzi nejsou nadanými studenty cizích jazyků a s mluvením třeba i v jednoduchých větách v angličtině mají obrovský problém. A není divu, vždyť v ostatních jazycích existují hlásky, které Francouz zkrátka vyslovit nedokáže – jako napříhlad H.
Pokud se někdy ocitnete ve skupině neznámých lidí a nebudete vědět, odkud každý z nich je, Francouze poznáte snadno hned po první větě : „[Elo, au ar ju]“. Proto se u nás doma angličtině vyhýbáme. Když můj muž mluví anglicky, nerozumím mu. Radši ho poslouchám v jeho nedokonalé češtině, ve které má zhruba stejnou slovní zásobu jako naše 4letá dcera. Co k tomu dodat.
Pokud vás tedy láká pustit se do dobrodružství a se vším všudy objevovat krásy Francie, tady je můj recept na pohodový život :
zavřít Francouze do trucovny, namazat mu bagetu máslem a říct mu k tomu „au revoir“.
A žili šťastně až do smrti ....
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.