aneb nemovitost z e-shopu
Měli jste někdy pocit, že prostě víte? Potkáte člověka, ocitnete se na místě nebo koutkem oka zachytíte okamžik a v tu samou chvíli prostě víte , že tohle je to pravé? Že tohle je přesně ten někdo, s kým chcete strávit zbytek života a do posledního dechu se držet za ruce. Že tohle je přesně to místo, kde zavřete oči, nadechnete se a cítíte, jak se vám do žil vlívá nečekaná síla. Že tohle je přesně ten okamžik, který dává vašemu životu smysl, protože všechen čas se zastaví, jste jen vy, vaše sny a nekonečné minuty štěstí.
Znáte to?
Já ano.
Tenhle nepopsatelný pocit mi naplňuje každičkou buňku těla nesmírným nadšením a zároveň mi třese zemí pod nohama.
Přesně tohle prožívám teď a tady.
Nebylo to první olíznutí tváře od děstství vysněného psa, ani narození milovaných dětí, ani žádost o ruku při západu slunce nad Atlantikem, co by mi zastavilo srdce úžasem.
Byl to on … 400 let starý dům, který na mě už z dálky křičel :
Kup si mě!
Jednou nohou u kohouta
Láska k Francii, k odstrašující složitosti jejího jazyka, nespočetným kaloriím její gastronomie a nekonečným lánům kýčovitě vonící levandule, mě provází odjakživa. Už si ani neumím představit, jaký by můj život byl, kdybych se nemohla každý den pokochat vrčivým R v písních Edith Piaf, ladným špulením rtů televizních moderátorek večerních zpráv nebo neskutečně rychlého tempa vtipů Luise de Funèse v mých oblíbených stokrát ohraných filmech.
Už od malička jsem chtěla ve Francii žít. Snívala jsem o kamených duších venkovských staveních obklopených poly a loukami a v nespokojených dospívajících letech jsem byla dokonce i přesvědčená o tom, že jsem se prostě a jednoduše narodila ve špatné zemi.
Muselo to tak být, protože každý dotek rozechvělé české tenisky na betonové ploše pařížského letiště mě ujišťoval v tom, že právě tady jsem doma.
Realita francouzské byrokracie, administrativní komplikovanosti a zdánlivé nepřístupnosti vůči všemu, co se na první pohled jeví nefrancouzsky, mě mučila už během studijního pobytu v Paříži.
Nekompromisní francouzské zákony mi později ani neumožnily vdát se ve vysněných princeznovských šatech na dlážděném nádvoří zámečku na francouzském venkově a já se tak musela spokojit s běžné praxi vymykajícímu se a spíše tenisovému zápasu podobajícímu se obřadu na radnici města Tišnov.
Neuměla jsem si tak vůbec představit, jaké mě asi čeká jednání s vážnými úřednicemi francouzských bank, pojišťoven a dalších úřadů z oblasti nákupu a prodeje realit.
Ale sen je sen a když se mi zcela neplánovaně objevil před očima, nemohla a nechtěla jsem mu uhnout z cesty. Nezbylo tedy než se vzchopit a s naditou složkou tiskopisů se postavit čelem francouzským finančním institucím.
Nakonec já, naivní (rozuměj bláznivá) a francouzského realitního trhu neznalá Češka, zamilovaná do obrázku, který na mě jednoho krásného covidového odpoledne vyskočil na internetu, jsem koupila dům … online …. jako nové boty v e-shopu.
Kdo z koho
- Nedbala jsem na všechna dobře míněná leč nevyžádaná varování příbuzných, že přece nemůžu chtít koupit dům, který jsem doopravdy neviděla.
- Nedbala jsem na signály krachu a neúspěchu, které se nám během 4 měsíců dlouhého souboje o finanční prostředky vynořovaly jedem za druhým.
- Nedbala jsem nespočtu žádostí o další a další dokumenty, překlady a ověření, o kterých jsem pomalu ale jistě ztrácela povědomí, proč je po mě vlastně chtějí.
Podpisy, výpisy a potvrzení se staly každodenní součástí našich životů stejně tak, jako nespočetné opakování, že okamžitá osobní návštěva pobočky banky se dvěma školou povinnými dětmi, třemi psy, dvěma kočkami a párkem andulek, o které se nám v Čechách neměl tak nahonem kdo postarat, prostě není možná.
Na řadu tak přišly videokonference, ujišťování a přesvědčování bankovního sektoru o pravosti originálu českého občanského průkazu, který i s pasy obou našich dětí musel spolu s mým mužem odcestovat do Francie a dostavit se k legitimaci do rukou paní bankéřky.
Co na tom, že jsem pak v Čechách neměla žádný průkaz totožnosti, moje děti se ocitly bez identity a jakékoli setkání s příslušníky české veřejné správy by pro mě nejspíš skončilo okamžitým odejmutím řidičského oprávnění a odsoudilo by mě k nákupu zcela nových šlapacích bot, protože autem bych se jen tak už nesvezla.
Boj o střechu nad hlavou
Nikdy jsem nebyla zastáncem adrenalinových sportů a extrémní rizika s nimi spojená mi byla na hony vzdálená. Dlouholeté přání a dětský sen usadit se na francouzském venkově ale způsobily, že se ze mě přes noc stal vyznavač extrémních aktivit, zastánce posouvání osobních limitů a stress kouč prvního stupně.
Ty tam byly levné nemovitosti uprostřed polí a luk. Ty tam byly liduprázdné vesničky mezi vinicemi.
Doba covidová vyhnala movité Pařížany z miniaturních bytečků velikosti standartní české garáže pro jedno vozidlo značky Škoda Fabia do neomezených kilometrů čtverečních francouzského venkova.
Se závratnou rychlostí, s jakou se covid šířil napříč územím galského kohouta, se šponovaly i ceny domků a stodol, až dosáhly kvalit pověstného Werichovského napnelismu.
Náš sen o kamenném obydlí mezi poli se začal nebezpečně rozplývat a pochybování o našem směřování k atlantickému oceánu bylo každým dnem silnější.
K ničemu nám byla podpora dětí a loajální tichý souhlas našeho zvířectva, když francouzský realitní trh začal neodbytně, leč zcela na místě, poukazovat nejen na hubenost našich peněženek, ale i na nedostatečné daňové odvody v minulých letech.
No bodejť by ne, když domovem našich daní byla doposud jižní Morava.
Nespočetněkrát jsem si, během těch dlouhých měsíců plných čekání na jakékoli vyjádření francouzské strany, prohlížela fotky onoho vysněného sídla, rozplývala se nad polámanými dřevěnými stropy a dírami v podlaze, a ujišťovala sebe samu, že mi všechny ty mučenkou porostlé kameny, vrzavé dveře se železnou klikou, které dodnes neumím ani otevřít, a vstupní kamenné oblouky, při jejichž průchodu si stoprocentně pokaždé sedřu kůži z čela, stojí za to.
Já jsem ten dům chtěla!
Jako dítě procházející druhou vlnu vzdoru jsem si tvrdohlavě stála za svým a hbitě odesílala nové překlady dokumentů, které na mě, v obdivuhodně neutuchající snaze utlumit moje naivní nadšení, smečovala francouzská banka.
Já jsem ten dům prostě chtěla!
Štěstí v kameni
4 a půl měsíce poté, co jsem mu jedním klikem myší potvrdila své ano, jsem konečně klopýtala po oblázky vysypané příjezdové cestě, dívala se do starých dřevěných oken akorát tak zralých na výměnu a utírala slzu, která se mi valila po dva dny neumyté tváři. Tachometr našeho auta se pyšnil číslem 1711 kilometrů, moje pravá noha se svíjela v křeči z několikahodinového řízení a na dlani mi ležel klíč.
Byla jsem doma!
V té chvíli nebylo podstatné, že ta největší práce mě ještě čeká. Nemyslela jsem na to, že celý svůj český život budu muset nacpat do krabic, i přesto, že mým mottem vždy bylo : radši vyhořet, než se stěhovat.
Nemyslela jsme ani na to, že přesadím svoje děti do pro ně neznámé země, já budu v zaměstnání zase nováček a z mých životních přátel se stanou jen pohyblivé obrázky na monitoru počítače.
Jsem doma … ve stínu chladných kamenných zdí, kde na mě, ač mám pořádně naděláno v kalhotách, čeká nový život, nové dobrodružství, nové v podstatě všechno …
A co dál ?
Dál nevím.
Poprvé v životě nevím, co mě čeká a jestli to všechno bude vůbec stát za to. Určitě ale vím, že se mi splnil sen a že pokud se budeme snažit a nehodíme flintu do pole při prvním závanu podzimního větru, bude se nám dařit dobře.
A proto
bon courage, bon fromage et bon voyage ….
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.