Historka šestá
Matka v hledišti, ostuda na hřišti aneb jak jsem se stala basketbalovým fanouškem
I když je právě konec srpna, nebe je azurově modré, teploty atakují 35 stupňů celsia ve stínu a já se potím jako dveře od chlíva i když jen ležím a kromě dýchání nevyvíjím žádnou fyzicky náročnou aktivitu, vloudila se mi vzpomínka na prosinec roku 2022 ….
V tu dobu se mi totiž otevřely dveře do mně neznámého světa sportovního fanouškovství. Ačkoli během mého dětství hrával můj táta aktivně fotbal a já chtě nechtě (upřímně spíš nechtě, ale to se mému drahému rodiči nesmělo říct) trávila sobotní odpoledne na hřišti, kde jsem ale spíš než povzbuzováním zabíjela čas šplháním na nepoužívané fotbalové brány nebo prováděním kotoulů kolem tyčí kovového hrazení.
Nikdy jsem moc nechápala, proč se můj děda, taktéž náruživý fotbalový fanoušek, vracel po zápase domů, kde po několik dalších hodin neřekl ani slovo. Ne že by nechtěl, ale následkem úmorného ječení během zápasu mého táty si vykřičel hlasivky natolik, že po zápase přes veškerou snahu nebyl schopen vydat ani hlásku.
Moje babička, překvapivě také zanícená podporovatelka fotbalových klání, se nikdy do podobného stavu nedostala. Bylo to nejspíš tím, že po několikerém osočení rozhodčích z nadržování protivníkovi, zaslepeného pískání na naše hráče nebo neoprávněně nařízených pokutových kopů, bývala vykázána ze hřiště pod pohrůžkou pokuty za urážení rozhodčích.
Nebyla jsem zrovna nejlépe vybavena do života sportovního fanouška a nezbývalo tedy, než si najít svoji vlastní cestu.
Tenkrát poprvé ...
Byla sobota před třetí adventní nedělí roku 2022 a místo toho, abych doma uklízela pavoučí domečky, lovila myši v budoucím obýváku nebo snad vymýšlela elaborované recepty na vánoční večeři, seděla jsem na tribuně tělocvičny v malém městě kdesi v okresu Charente na jihozápadě Francie a hryzala si nehty nervozitou z prvního ligového zapasu v basketbalu, kde se shodou okolností a čirou náhodou objevila i moje dvanáctiletá dcera.
Nikdy basketball nehrála, nikdy se o něj ani nijak zvlášť nezajímala, ale celkovým vzrůstem, fyzickou silou a nezlomností sobě vlastní, se těsně po začátku nové basketbalové sezóny stala součástí basketového týmu Kohoutů z Barbezieux. Oblečená do křiklavě oranžového dresu s číslem 7 (má štěstí, protože sedmička je moje oblíbená cifra) se právě na hřišti rozcvičovala se svými spoluhráčkami.
Zatímco rozhodčí s trenéry upravovali výškově nastavitelné koše a oba dva týmy po sobě zvědavě pokukovaly, já jsem zavzpomínala na moje vlastní sportovní zážitky. Ačkoli v dětském věku také reprezentant České Republiky jsem byla na závodní trému zvyklá, jsem si upřímně nepamatovala, že bych ve svých sportovně vrcholových dobách byla až tak moc nervózní. Moji doménou ale bylo plavání a u toho, pravda, je člověk sám za sebe a pokud mu někdo z přihlížejících fandí, plavec to veskrze vůbec nevnímá, natož aby si s hlavou pod vodou uvědomil, že oný fanoušek povzbuzuje právě jeho.
Ten den pár týdnů přes Vánoci tak proběhla moje premiéra jakožto matky závodního sportovce, který se chystá ke svému prvnímu důležitému utkání.
Jelikož disponuji dostatečně vyvinutým slovníkem sprostých slov a to nejméně ve třech světových jazycích, můžu být jen ráda, že si moje dítě jako svoji sportovní zálibu nevybralo již zmíněný fotbal.
Jsem si jistá, že bych hlasitě následovala šlěpeje svých prarodičů, ještě před prvním poločasem bych za své chování obdržela nejméně dvě červené karty a při svém štěstí by mě záhy vyvedli ze stadionu.
A za všechno by mohl pouhý nepřátelský pohled soupeřícího týmu nebo nespravedlivý hvizd rozhodčího.
Moje dítě ale zápasí v basketbalu a já jakožto spořádaná matka tiše sedím v hledišti a doufám, že mi z těch nehtů na konci zápasu přece jenom něco zbyde.
Amusez-vous bien !
Jsou tři minuty po začátku zápasu, soupeřky daly svůj první koš a já mám sto chutí zařvat na celou halu : holky do prdele co tam děláte ??? … Cukají mi ruce a nervozitou se klepou kolena. Přihraj ! Koukej ! Kam to házíš ? No to snad není možný ! Mozek mi jede na plné obrátky a začíná mě bolet čelist z toho, jak moc tisknu zuby k sobě, jen aby mi z pusy nevypadl nějaký ten nepřiměřeně upřímný komentář.
Nejsem si jistá že zvládnu ve zdraví ještě dalších 37 minut … já nebo rozhodčí.
Je až s podivem, že ve 12 letech může být ještě někdo vyšší než moje dítě. Ve svých 42 letech ji jen s bídou přesahuji o 2 cm a ztrácím na ni už dvě čísla bot. V obchodech mi brzy bude brnkat hlavou o futra a z dámského odddělení obuvy povede jen jedna cesta ven a to mezi chlapy. Doufám, že se její růstový hormon umoudří a pochopí, že už s těmito mírami je moje dítě mojí největší láskou a nemusí už nikam jinam růst.
Zpět ale do basketbalového klání, přestávám snít a hledám mezi barevnými dresy známou tvář. Moje dcera vyfasovala o hlavu větší soupeřku a jen horko těžko drží krok s rychlým tempem ligové hry. Je to přece jenom její premiéra a nejsem si jistá, jak moc natrénováno moje dítě má. Začíná se ve mě vařit všechna moje mateřská láska a oleje do ohně přilívá moje rodičovské ochranitelství.
Nepřetržité hvízdání rozhodčích, nesmyslné pokřiky trenérů a spoluhráčky které vypadají, že každá hraje jen za sebe. Kam se poděla radost ze hry ? Týmová zábava ? Nadšení z týmového vítězství ? Kašlu na zábavu a na radost ! Mám sto chutí mezi ně vlítnout a proplesknout je. Takhle na soukromníka se vyhrávat nedá. Copak to trenér nevidí ? Copak je na tom západě neučí týmovou hru ?
A je to, začala třetí třetina a já se přestávám ovládat. Začínám hulákat. Řvu na svoje dítě pokyny, které by na ni měl řvát trenér, ale je fakt že jazyková bariéra tu je a nejspíš ne všechny rady ač dobře míněny jsou mým potomkem pochopeny. Zamýšlím se nad tím, jestli bych já pochopila, co se ode mě očekává, kdyby na mě někdo pořvával basketbalovou strategii celou ve Francouzštině. Ne nedala bych to a to mám z tohohle jazyka vysokoškolský diplom ! Nedala bych to, protože jsem nikdy nepotřebovala znát sportovní termíny. A k čemu taky … na filosofické fakultě se až tak moc nesportuje.
Do toho !
A je to, jsem naštvaná, holky neustále dohánějí náskok soupeřek a je evidentní, že jim docházejí síly. No bodejť by ne, když jen tak bez rozmyslu lítají po hřišti a ani nevědí, kde je vlastně balon. Kdo jiný je může zachránit, než vycházející hvězda z Čech a Moravy.
Role našeptávače se proto ujímám já sama a ječím na celou sportovní halu : Mávej rukama ! Jdi pod koš ! Přihrej ! Do toho ! Allez, allez allez !
Z druhé poloviny hlediště se mým směrem otáčí jedna hlava za druhou. Je mi to jedno ať si čumí. Sám na tribuně umí sedět jen charakter, nejspíš proto jsem na té svojí polovině hlediště úplně sama.
Moje dítě způsobilo pád soupeřky a píská se faul. Odchází poníženě na lavičku, ale zabránilo protihráčce skórovat a toho si cením. Mávám na ni zdviženými palci a pyšně na ni pomrkávám. I takové malé gesto ale vzbuzuje vlnu nepochopení na druhé straně tribuny a skrze pozdvižená obočí na mě hledí několik párů nechápavých očí. Je mi to jedno. Moje dcera se nesnaží za každou cenu dát koš, brání ostatní, má svoji roli, svoji taktiku a drží se jí. Bez ostychu se dmu pýchou.
Juniorka kráčí ve stopách svojí matky … Přinejmenším svým osobitým přístupem k hromadným akcím. Ne že ji to v basketbalu nějak pomůže, je to přece jenom týmová hra, ale v životě jí to bude víc platné než se slepě držet stáda.
36. minuta, moje dítě si vyvrtlo kotník ….. Doprdele ! Řvu já, dítě pláče a belhá se na lavičku. A tak pěkně našlápnuto jsme dneska měly. Možná až moc, vzhledem k tomu, že její to kotník neunesl.
Nemluvím, z krku mi vychází jen jakési chroptění. Jsem na tebe pyšná dcero. Příště ti navlíknu chránič.
Dítě se usmívá, visí mi na paži a v závěsu za sebou tahá bolavou nohu.
- Co na tom, že náš tým nakonec svůj zápas prohrál. Snaha se cení a možná jim do příště dojde, že musí hrát spolu jako jeden a následovat slavné mušketýrské rčení : jden za všechny, všichni za jednoho. Vždyť ho proboha vymyslel Francouz !
- Co na tom, že mě příště už do haly nepustí a já se na zápas budu muset dívat jen skrze zamřížované okénko u únikového východu. Byla jsem u prvního zápasu mého potomka a v záři zapadajícího slunce už vidím její budoucí ligové úspěchy.
- Co na tom, že jsem celý školní rok v podstatě bydlela v autě a pendlovala mezi dvěm školami, vlakovým nádraží a třemi zájmovými kroužky. Mám sportovně uspokojené děti a to je hlavní.
Konec dobrý, všechno dobré
Co by člověk pro spokojenost svého potomka neudělal ?
Při nekonečném čekání před sportovní halou až do deseti hodin večer jsem si často tuhle otázku pokládala, ale odpověď byla vždycky stejná … pro děti udělám všechno !
Dokud mě neopustí síly, auto bude jezdit bez nehod a bankovní konto stačit na placení basketbalových licencí, mažoretkových kostýmů a jezdeckého vybavení, budu tím nejnadšenějším fanouškem, jakého si moje děti budou umět představit. Fanouškem povzbuzujícím své ratolesti zvednutým palcem na rukou, ječícím motivační slogany a hádajícím se s nepřátelskými rodiči, že tenhle zákrok fakt nebyl fér.
S úsměvem na rtech při téhle basketbalové vzpomínce už vyhlížím konec prázdnin a začátek nové sportovní sezóny a tajně doufám, že letošní ještě neskončené léto na moji nepěženku nebude mít další požadavky například ve formě surfovacího prkna.
Děti moje, miluju Vás, ale napiště radši Ježíškovi …
Allez, allez, allez !