Historka druhá
Bude to těžký aneb na děti mi nesahej !
Za svoji skoro dvacetiletou kariéru v mezinárodní firmě jsem měla možnost vystřídat hned několik různých rolí a pozic. Některé z nich se odehrály téměř bez zodpovědnosti za kohokoli jiného než za sebe sama, v jiných jsem měla na starosti i několik desítek lidí, jejichž jména jsem nebyla schopná si zamapatovat (ale pssst oni na to nikdy nepřišli). Prošla jsem desítkami vzdělávacích programů a školení, ale žádné z nich mě nepřipravilo na tu nejzásadnější roli v mém životě …..
Jak být správná máma ?
- Proč mi nikdo neřekl, že i po 12ti letech se na svoje dítě budu chodit dívat, jestli se mi ve spánku nedusí a jestli klidně dýchá ?
- Proč mě nikdo nepřipravil na to, že můžu klidně prospat požární alarm v hotelu plném lidí, ale vzbudí mě sebemenší kýchnutí dítěte spícího za dvěma zavřenými dveřmi ?
- Proč mě nikdo nenaučil brát jakoukoli kritiku mých dětí s nadhledem a nedovolit, aby mi sebemenší negativní komentář na adresu mých dcer nezalezl pod kůži ?
Ano, svoje děti miluji nade vše, jsou smyslem mého života, jsou moje životní poslání a jsou prostě a jednoduše nedotknutelné.
Kdykoli se i náznakem přilíží situace, že by mi snad někdo mohl chtít sdělit svůj názor na školní nebo jakékoli jiné výkony mých dcer, v kapse se mi okamitě otevírá kudla a začínám vidět rudě.
Zcela upřímně a sobecky jsem si vědoma faktu, že, co se mých dětí týká, jsem neobjektivní, zaujatá a slepá (a to, že mám na každém oku skoro 6 dioptrií, s tím vůbec nesouvisí).
Těžko se mi pak hledají diplomatická slova pochopení, když se ocitnu tváří v tvář pedagogickým pracovníkům, kteří trvají na tom, že si musíme promluvit.
Za celých 12 let, co se snažím jakž takž proplouvat více či méně temnými vodami mateřství, jsem se v oné kritické situaci ocitla třikrát, dvakrát v České Republice a jednou se mi to už povedlo ve Francii, i když jsme tady měsíc i s cestou.
Příklad první
Mé starší dceři bylo tenkrát 5 let. Po 4 letech strávených v soukromém zařízení předškolního vzdělávání jsem byla nucena zařadit ji do státem vedeného školního systému, kde nejlepším doporučeným způsobem přežití bylo hlavně nevyčuhovat a nebýt vidět. Těžko se dalo dceři zakázat nebýt o hlavu vyšší než o rok starší spolužáci a tak chtě nechtě prostě vidět byla.
Já, velmi kritická osoba především k sobě ale i ke svým dětem, si odjakživa uvědomuju slabiny svých ratolestí a zásadně odmítám cpát svoje dítě tam, kde vím, že jeho schopnosti nebudou dostatečně na výši. Ačkoli jsem vždy i já sama holdovala omalovánkám, k malování jako takovému jsem nikdy nijak horký vztah neměla a moje starší dcera tuto vastnost dle všech důkazů převzala ode mě. Těžké pak pro mě bylo chválení prací z výtvarné výchovy, které se každým dnem vyjímaly na obří nástěnce na chodbě školky, kterou dcera navštěvovala.
V zimě toho roku byl tématem sněhulák. Dětem se rozdaly světle modré papíry s pokynem, aby na něj namalovaly sněhuláka. Když jsem si ten den dceru vyzvedávala ze školky, vítalo mě jen nakrabacené obočí paní učitelky, která mě káravým pohledem nasměřovala k výstavce, kde se skvěli, jeden vedle druhého, sněhuláci. Z patnácti čistě bílých sněhuláků na krásném modrém pozadí se ovšem jeden zahalil do černé barvy a já okamžitě věděla, že přesně ten namalovala moje dcera.
Nedalo mi to a zeptala jsem se dítka :
„Tobě se nelíbil ten modrý papír?“
„Líbil.“
„Proč jsi ho tedy zamalovala černou barvou?“
„On spí.“
„Kdo spí?“
„Sněhulák spí a když se spí, tak je noc a v noci je přece tma. Proto je to černý.“
Usadilo mě dítko zpátky na malinkou židličku a poctilo mě pohledem „ty jsi fakt nemožná máma.“
Jako já ani paní učitelky zřejmě nepochopily, že sněhulák mého dítěte spí a jak mi má dcera správně řekla, v noci je přece tma. Proč by tedy malovala sněhuláka jako všichni ostatní ve dne, když ho může udělat po svém a ještě u toho ztrapnit svoji drahou matku ….
Jelikož ale moje dítě malovalo i v šesti letech spíš jako Picasso než Rembrant a mělo problém s vyslovováním slov typu prdel a prdět, bylo mi školou i psychologickou poradnou doporučeno dát dceři odklad školní docházky s tím, že její malůvky neodpovídají věku, neumí správně vyslovovat všechny souhlásky a během dne se jí po mně stýská.
Jaká dcera, taková matka, na rady odborníků jsem nedala, moje dítě šlo do školy bez odkladu a celých 6 let školní docházky na oné škole absolvovalo s vyznamenáním.
Příklad druhý
Mám trochu dojem, že veškeré dnešní školství je založeno pouze na výtvarných schopnostech dítěte a nic dalšího jej nezajímá. Není důležitá motivace, snaha, ani celkový přístup ke vzdělávání. Ačkoli jsem se sebevíc snažila vyhnout se i v následujících letech jakýmkoli schůzkám rodičů, hodnotícím formulářům a testům nebo poradám s odborníky, přísná ruka vrchní paní učitelky mě jednoho loňského dne zastavila na chodbě a připomenula mi, že jsem poslední z rodičů, se kterým doposud neprobrala pokroky žáka v její třídě. Snažila jsem se jí přesvědčit, že stejně jako se mnou může prohodit pár slov i s mým manželem, který se podobných schůzek ještě nikdy nezúčastnil a byl proto v této oblasti nepopsaným listem. Paní učitelka se na můj návrh netvářila nadšeně, možná i proto, že můj muž umí mluvit česky asi jako tříleté dítě a dotyčná paní učitelka má ve své francouzštině zásadní mezery. Společný jazyk by nejspíš nenašli a proto jsem přišla na řadu já, OPĚT.
Jakmile jsem se ocitla, OPĚT, na malinkaté růžové židličce s koleny skrčenými u brady a z druhé strany malinkého modrého stolečku na mě zírala kupička výkresů mojí druhé dcery, chtělo se mi brečet, OPĚT. Při pohledu na kolečko, jednu svislou a dvě vodorovné čárky z jejichž konců se táhlo nekonečně dlouhých čárek pět, bylo jen těžko rozpoznat postavu člověka. Ano i moje druhá dcera tíhne spíš ke kubismu než realistické malbě.
- Co na tom, že ve svých pěti letech mluví dvěma cizími jazyky a třetímu se sama učí podle videí na youtube.
- Co na tom, že v logických úlohách strčí do kapsy mnohého o rok staršího předškoláka.
- Co na tom, že z papíru bezchybně vystřihne a složí kabelku, kočičku nebo loďku.
Neumí malovat a to je problém. Ano i moje druhá dcera je bohužel potomek matky, která se odmítá nacpat do krabičky standartní velikosti s názvem : normální.
Příklad třetí
Aby ale nedošlo k nedorozumění, vzdělávací systém v České Republice není vůbec špatný. Školy i města se snaží renovovat třídy, nakupovat vybavení a vůbec celkově zpříjemnit dětem vzdělávání. Za to je moc chválím. Byla jsem proto velmi zvědavá, jak se nám bude jevit školní systém ve Francii.
Abych svoje starší dítě, které ještě zdaleka není dvojjazyčné, připravila na francouzskou školní docházku co nejlépe, našla jsem v místě našeho nového bydliště školní podporu.
Šikézní Francouzsku ve středních letech, která kromě vyzdvihování svých zkušeností, diplomů a nedostatku času, souhlasila s tím, že si s námi sedne a probere možnosti doučování mojí dcery.
Doběhla jsem na domluvenou schůzku se svojí náctiletou ratolestí, sotva jsem jí z uší vytáhla sluchátka, paní vyučující už nás zvala do své třídy. Způsobně jsme usedly naproti ní na připravené židličky (ano OPĚT) a začaly se na nás valit otázky ohledně jazykové úrovně mého dítěte.
No co bych vám k tomu řekla …
Celý rok jsme dceři platili individuální kurzy Francouzštiny v České Republice, ale neslyšeli jsme od ní nic víc než bonjour a bon appétit. Těžko proto odhadnout, na jakou úroveň se s českou vyučující dostaly.
Francouzská paní učitelka nadhodila dvě věty typu kolik je ti let a jak se ti ve Francii líbí a vida, že moje dítě místo odpovědi brouzdá pohledem po obrázcích na stěnách, orosila čelo a drobátko jí zacukalo pravé oko.
Další diskuzi pak vedla už jen se mnou a po očku sledovala, zda se moje dítě přece jenom probudí a bude nějakým způsobem reagovat na probíhající hovor. Neprobudilo a nereagovalo.
Ve chvíli, kdy paní vyučující v duchu hodnotila svoje pedagogické možnosti a schopnosti českého dítěte na francouzské půdě, orosila jsem se pro změnu zase já.
Opravdu jsem potřebovala, aby se dcery ujala a aby z ní vymáčkla tu trochu Francouzštiny, která se v ní schovávala, a v lepším případě ji i něco nového naučila. „Bude to těžké,“ řekla.
Tuhle větu mi, jen tak mimochodem, za posledních pár týdnů řeklo už hodně lidí. Vždy, když se při hovoru na jakékoli jiné téma dostala řeč na naše stěhování, strhla se lavina přesně naklonovaných otázek a odpovědí :
- a holky tam budou chodit do školy jo ? … no to bude těžký
- a to se budou učit ve Francouzštině ? …no to bude těžký
- a ony ale nemluví francouzsky ne ? … no to bude těžký (doplněno ještě jedním řádným hlasitým výdechem a protočením očních bulv kolem dokola celé hlavy)
Nikdo netvrdil, že to těžké nebude, ale proč se obtížnost v té době ještě nenastalé situace musela řešit při každé konverzaci ? Nakonec mě ta životní změna přestala i těšit.
Francouzská paní vyučující tedy nebyla výjimkou a nad veškerou pochybnost se ukázalo, že „to bude těžký“ je obecně platná pravda dosahující nadnárodních rozměrů. Nakonec jsme ale měly štěstí, paní učitelka se vzchopila a přece jenom souhlasila se dvěma zkušebními hodinami. A kdyby bylo nejhůř, snad nám pomůže strýček Google ….
Celou první zkušební hodinu jsem byla jako na trní a sedíce v autě na parkovišti před učebnou tajně doufala, že moje dítě i paní učitelka vzájemnou konverzaci přežijí. Můj adolescentní potomek nakonec vyšel ze třídy se širokým úsměvem na tváři a palcem vzhůru vztyčeným a ještě dnes mi v uších znějí slova naprosté blaženosti : „a ani jsme nepotřebovaly Google!“. Co na to říct, byla jsem na vrcholu blaženosti.
Vzápětí se objevila i kučeravá hlava paní vyučující, která mě při pokynutí hlavy obrala o 35EUR a mrknutím oka mi sdělila, že mám svolení zaplatit celý měsíc individuální výuky.
„Ça va aller“, řekla, to půjde.
A tato posvátná věta, Ça va aller, mě od té doby drží na nohou a dovoluje mi věřit, že to celé přece jen bylo dobré rozhodnutí.
Takže ať si procházíte čímkoli, věřte, že
Ça va aller …