Historka čtvrtá
Život na čekačce aneb jak mě utahal úřední šiml
Troufám si o sobě říct, že jsem člověk trpělivý. Od mládí cvičený v ručních pracích, kde se jakákoli zbrklost nevyplácí, protože, jak jsem se mohla nespočetněkrát na vlastní kůži přesvědčit, i sebemenší chyba může čekání na výsledný výtvor protáhnout na nekonečné hodiny. Proto mi čekání někde na nádražích, u lékařů nebo na úřadech nevadí, pokud si můžu, alespoň okrajově, být jistá, že se nakonec dočkám.
Blízké setkání s francouzskou administrativou mi ale opět ukázalo, že čekání není nikdy dost a i v oblasti trpělivosti se mám ještě co učit.
Tuhle historku jsem začala psát už víc jak před pěti měsíci a jsem moc ráda, že jsem jí tenkrát nedopsala. Přišli byste totiž o její konec. Dnes po bezmála 6ti měsících můžu s úspěchem říct : MÁM JI ! Ano, dočkala jsem se.
Cože vlastně mám ?
Svoji Carte Vitale, čili kartu zdravotního pojištění. Byl to závod na dlouhou trať, běh překážkový mohu-li říci hraničící s maratonem, kde mi každou chvílí úřední šiml vlezl do cesty a udělal těsně přede mnou pořádný koblížek.
Bez Carte Vitale nejste ve Francii nikdo. Jste administrativní bezdomovec, na kterého se kouká přes prsty, s nepochopením a zvednutým obočím.
Občan jakožto běžec přespolní
Francie je krásná země, ale, jak říkají někteří její obyvatelé a to zejména ti, kteří měli možnost poznat i jiné krajiny a jiné národy, Francie je krásná země … ale jen když je bez Francouzů.
Po mnoha měsíčních útrapách s francouzským administrativním systémem mi nezbývá než souhlasit.
Francouzská byrokracie nezná mezí, je náročná a zdlouhavá, to vám potvrdí každý Francouz, který po mnoha pokusech o vyřízení čehokoli, mnohdy skládá ruce do klína a z kapsy vytahuje vývrtku po dědovi, aby si v nejbližším obchodě s potravinami mohl koupit a rovnou otevřít láhev červeného.
Co si má počít takový cizinec ?
Ten je vydaný na pospas úřednickým šimlům. Pokud tedy tito výše zmínění jsou nejsou právě zaměstnaní nějakou z početných stávek na jakékoli téma nebo nejsou na dovolené, což je oříšek vzhledem k celkovému počtu dní placené dovolené a dostupných náhrad za všechny státní svátky, které padly na víkend anebo mostů (rozuměj obyčejně pracovní den mezi státním svátkem a víkendem, který se ale pro Francouze stává volným dnem, protože proč by proboha pracoval, když následující den je volno), které si dělají pokaždé, když státní svátek nepadne na pondělí nebo pátek.
Zkrátka, veškerá administrativa je na dlouhé lokte.
Když jsem začala tuhle historku psát, bylo 20. října 2022.
Léčila jsem se z nemoci, která se mi posléze vrátila ještě několikrát, protože místní vlhký vzduch mi zalézal pod kůži tak, že se do dneška nemůžu zaboha zahřát. Vesele jsem se cpala antibiotiky, které jsem si musela sama zaplatit, byla jsem na nucené neschopence, kterou mi dodnes nikdo neproplatil, protože jsem neměla své číslo sociálního zabezpečení, svoji Carte Vitale a s tím spojené zdravotní pojištění.
Seděla jsem v bistru a po malých doušcích ucucávala to nejmenší café latté, které jsem kdy viděla jen proto, aby mi dlouho vydrželo, potila se až na zadku, protože i v tomto pozdním ročním čase jsme měli v jihozápadní Francii 25 stupňů celsia a čekala jsem, až mi v autoservisu naproti přes ulici přezují auto na zimní pneumatiky. Proč? Protože jsem se následující týden chystala odjet do České Republiky a co kdyby tam náhodou sněžilo, že ano ….
Dnes můžu říct, že nesněžilo.
Netušíc, že se nacházím teprve na začátku svých administrativních peripetií, jsem i přesto už poněkolikáté přemýšlela nad správností svého rozhodnutí usadit se v zemi Galského kohouta. Neustále se mi totiž stávaly věci, nad kterými mi zůstává rozum stát a ze kterých se mi už nedostatkem mentálních i fyzických sil podlamují kolena. Toť důsledek mého soužítí s francouzskou byrokracií.
Píšu, píšeš, píšeme
Termín, který, od poloviny srpna roku 2022, udával směr a náladu mým dnům i nocím, se nazýval : numéro de sécurité sociale, neboli číslo sociálního zabezpečení, které je nezbytné ke kladnému vyřízení základního zdravotního pojištění.
V porovnání s Českou Republikou, kde každému cizinci, neřkuli členovi Evropské Unie, stačí k životu jen pracovní smlouva a rázem je automaticky státem zaopatřen jako nově narozené dítě, spočívá ve Francii veškerá administrativní námaha na bedrech nově příchozího.
I když je cizinec ve Francii zaměstnancem, je na něm, aby si oběhal veškeré instituce, zajistil si životně důležité číslo sociálního zabezpečení a následně i základní a nadstavbové zdravotní pojištění.
I já jsem se, před třikrát dvěma měsíci, pustila do boje o číslo a navzdory rozporuplným informacím na oficiálních stránkách francouzské administrativy jsem začala vyplňovat potřebné formuláře.
O tom, že jsem vše musela tisknout několikrát, protože do kolonky NOM, jméno, jsem zarputile psala KATEŘINA, protože jsem tak prostě zvyklá a ono tam přitom mělo být příjmení a ještě k tomu napsané velkými tiskacími písmeny, a do kolonky PRÉNOM napsat svoje křestní jméno tentokrát už malými písmeny, o tom mluvit nebudu. K mému překvapení jsem se nakonec stejně v oficiálních dokumentech našla pod svým rodným jménem, které od svatby samozřejmě už nepoužívám a tudíž ho nemám napsané v občanském průkazu, ale pod kterým mě ve Francii zná celý svět.
Pokud by tohle byl ten jediný zádrhel celé operace, byla bych i celkem spokojená.
Ale to ne, já se musela ještě rozhodnout připsat k sobě obě své děti, protože samy si o žádné pojištění zažádat nemohou a musí tak nutně být pod stejným číslem jako jejich rodič. Nechce se mi ani domýšlet, do kolikátého roku věku tomu tak je, ani jaké administrativní příkoří nás bude čekat v době, kdy se ode mě moje dcery rozhodnou odlepit a postavit se na svoje vlastí administrativní nohy.
Vypsala jsem tedy ručně všechny požadované informace, přiložila papírové kopie rodných listů, pasů a občanských průkazů, stejně i tak fakturu od elektřiny prokazující místo pobytu na francouzském území. Vše odnesla v zalepené obálce na místě příslušnou poštu a odeslala na adresu, kterou mi laskavě nadiktovala paní z pomocné linky.
Fakt, že velká část Francouzů nemá ani tušení o existenci České Republiky, stále nemůžu přijmout, ale budiž, je to cizí země a Francouzi jsou známí nacionalisté, tak proč by se zajímali o vzdálené krajiny. Fakt, že zaměstnankyně francouzské administrativy není ani schopná správně zařadit francouzskou vesnici do francouzského okresu, to už pochopit nedokážu. Moje obálka tak dle instrukcí doputovala do kanceláře zdravotní pojišťovny v La Rochelle, kam jsem ale svým bydlištěm nepatřila.
Ve Francii neexistuje status trvalého bydliště a o centralizování informací si tu můžeme nechat jen zdát. Tady totiž administrativně spadáte tam, kde zrovna bydlíte. Takže pokud pracujete v Toulouse, všechny vaše instituce jsou místního rázu, ať už se jedná o placení daní, zdravotního pojištění nebo úřadu práce. Pokud se ale rozhodnete a najdete si práci v jiném kraji, vaše předchozí údaje zůstávají v klidu v Toulouse bez vás a vy začínáte zase od nuly.
Takže zatímco moje složka pokojně odpočívala v odpadkovém koši v La Rochelle, veškerá moje administrativa se řešila ve městě Angoulême. A je doufám všem jasné, že já jsem o tom neměla ani ponětí a trpělivě jsem vyčkávala svoje vysněné číslo.
Co s vámi ?
Po třech týdnech čekání a bezpočtu neúspěšných hovorů s administrativní linkou pomoci, jsem se konečně dovolala.
Paní, která, nevědíc co ji čeká, odvážně zvedla telefon, jsem vypověděla svůj příběh o stále nevyřízené žádosti o přidělení čísla sociálního zabezpečení.
Určitě nebude překvapením fakt, že ona dáma neměla ponětí, o čem to vlastně mluvím.
ONA : „A proč jste to posílala do La Rochelle?“
JÁ : „Protože vaše kolegyně na téhle lince mi řekla, že to tam mám poslat.“
ONA : „To je špatně, vy spadáte do Angoulême.“
JÁ : „A co teď ?“
ONA : „Musíte vyplnit novou žádost a poslat ji do Angoulême.“
JÁ : „To je snad vtip. Nemůžete si nějak tu moji žádost vytáhnout z počítače ?“
ONA : „Ne.“
JÁ : „A nemohou vám z La Rochelle tu moji složku poslat ?“
ONA : „Ne.“
A bylo po diskuzi.
Nezbylo mi tedy nic jiného, než znovu vyplnit tytéž formuláže, znovu okopírovat pasy, občanky a rodné listy a vše poštou odeslat na jinou adresu.
Už jsem si ani netroufla zeptat se na nutnost překladu českých dokumentů do Francouzštiny, protože i v téhle oblasti mi na oné lince pomoci, daly jiné úřednice protichůdné informace.
Jedna z nich mě ubezpečila, že překlady nejsou nutné, druhá pak, že překlady ano, navíc soudně oveřené a potvrzené kulatým razítkem. Kde takový překlad seženu, mi už neřekla.
Bezmocně jsem si povzdechla.
Následovaly další týdny, další čekání, další volání, další zjišťování, které nikam nevedlo.
Bohužel nemoc na moje číslo nepočkala, zasáhla mě vší silou, takže mi nezbývalo než zaplatit z vlastní kapsy konzultace u lékaře, 3 krabičky antibiotik v lékárně a otázky : vy nemáte kartičku pojišťovny ? a jaké je vaše číslo ? to taky nemáte? se staly již tradicí a čekaly na mě všude, kam jsem vkročila. Ačkoli jsem zaměstnaná, pravidelně platím daně a odvody do systému sociálního a zdravotního zabezpečení, ocitla jsem se mimo veškeré tabulky, programy a balíčky státní pomoci.
Co na tom, že jsem pro jistotu vyplnila dvojitou dávku formulářů a několikrát obvolala linky pomoci. Neměla jsem číslo, tak co se mnou ?
I ten, kdo je připraven, je překvapen
Nejsem ve věcech francouzské administrativy žádým nováčkem, s francouzskou zálibou v nelogických oficialitách, papírových formulářích a nepříjemných státem placených pracovnic jsem si už v minulosti užila své.
Když jsme s mužem udělali rozhodnutí, že se vezmeme, jasným místem obřadu se stalo jeho rodné město. Splnil by se mi tak holčičí sen o svatbě ve Francii ! Jaká naivita! Jaký zhovadile dětinský nápad !
Místo pohádkové svatby na zámku, korzetových šatů se širokou sukní a snovým starým automobilem značky DS (čti dées, rozuměj bohyně, jak příhodné že?) jsme obdrželi jen suchou odpověď úřednice radnice v mužově rodišti s tím, že naše dokumenty ztratily platnost a byly spáleny.
Počkejte moment, mezi onými dokumenty byly i rodné listy, týká se to i jich ? Překvapivě ano, protože ve Francii má i rodný list omezenou platnost a to na 3 měsíce….
Když tak o tom přemýšlím, můžeme být rádi, že si tenkrát paní úřednice nevšimla, že můj rodný list je zcela původní, vydaný Československou Socialistickou Republikou, a že se ona dáma nejala hledat tento stát na mapě. Mohli jsme tak ještě vyvolat mezinárodní skandál a způsobit diplomatické faux pas.
Naše svatba se tudíž, jak určitě tušíte, ve Francii nekonala. Co se tam nepovedlo zařídit za 10 měsíců, to se nám povedlo v malém městě za Brnem vyjednat za měsíc a to včetně povinné ohlášky sňatku na Francouzském velvyslanectví v Praze.
Ve Francii prostě jeden nikdy neví. Někdy se čeká přehnaně moc a někdy zase nedostatečně málo.
V životě tady neexistuje žádná jistota a i když se vždy snažím připravit na všechny možné scénáře, nesmím být překvapena, pokud se nakonec ukáže, že veškeré moje chystání bylo k ničemu. Nejlepší je prostě nečekat nic.
A ačkoli se po letech covidových opravdu snažím nemít žádná očekávání a brát přicházející situace s nadhledem a optimismem, přesídlení do téhle digitalizací opomenuté země mě opět utvrdilo v tom, že mám těchto ohledech ještě spoustu práce před sebou. Ano čekala jsem, že ta věhlasná francouzská administrativa nebude až tak úmorná …. spletla jsem se, ale to je asi prostě život …
C'est la vie ...
Praktické informace :
- Krok :
Zažádat o Numéro de sécurité sociale (tzn. číslo sociálního zabezpečení)
- Vyplněná žádost
- Kopie občanského průkazu a pasu
- Kopie pracovní smlouvy
- Kopie rodného listu vašeho a vašich dětí
- Kopie "Livret de famille" (tzn rodinné knížky, pokud je váš partner Francouz/ka a máte společné dítě)
- Kopie oddacího listu (pokud je vaším manželem/manželkou Francouz/ka)
- Ověření domicilu (tzn. dokument, který prokazuje, že na francouzském území máte bydliště a platíte své účty - např. faktura plynu/elektřiny, internetu nebo telefonu)
2. Krok :
Veškeré dokumenty zaslat poštou na adresu místně příslušné pobočky Sociálního Zabezpečení
V této fázi se obrňte trpělivostí a naučte se nazpaměť telefonní číslo linky Sociálního zabezpečení. Vyplatí se jim pravidelně volat a dožadovat se informací o postupu vaší žádosti.
Čekání na číslo sociálního zabezpečení může trvat i šest měsíců, zvlášť v případě, pokud na sebe necháváte napsat i svoje nezletilé děti.
3. Krok :
Vytvořit si profil na AMELI.FR
Ve vašem profilu na AMELI.FR budete moci sledovat stav vašich žádostí o vydání kartičky pojištěnce nebo o proplacení léčebných výloh svých i vašich dětí.
Umožní vám také komunikovat online s Assurance Maladie, tzn. zdravotní pojišťovnou, nebo si zařídit konzultaci u smluvních lékařů.
4. Krok :
Zažádat si o Carte Vitale (tzn. kartičku pojištěnce)
Carte Vitale vám umožní prokázat se platným pojištěním u lékařů, v lékárnách a nemocnicích.
Nebudete tedy muset na místě platit konzultace, základní léky a základní ošetření.
5. Krok :
Zařídit si nadstavbové pojištění, neboli zřídit si La Mutuelle
Ve Francii existuje tzv. dvojí zákonné pojištění.
Assurance Maladie – povinné základní pojištění, které pokrývá pouze určitou část výdajů. Zálohy na toto pojištění jsou strhávány automaticky z vašeho platu.
La Mutuelle – povinné nadstavbové pojištění, na které v jisté míře přispívá zaměstnavatel, protože v rámci pracovní smlouvy jste povinni zapsat se u té pojišťovny, kterou si váš zaměstnavatel vybral. V rámci pojistných programů pak vy, jakožto pojištěnec, platíte měsíčně navíc takovou částku, která odpovídá míře pojistného plnění toho kterého pojistného programu.
6. Krok :
Vytvořit si profil u vaší Mutuelle
Vytvoření profilu u vaší Mutuelle vám umožní propojit ho s již existujícím profilem na AMELI.FR a tím vám budou propláceny (v celé nebo částečné výši) veškeré náklady na léčbu automaticky bez toho, aniž byste museli do pojišťovny posílat faktury za vykonané zákroky nebo recepty na léky.