aneb Jak se mi (NE)splnil dětský sen
Znáte výraz [dežaví] neboli správně francouzsky psáno «déjà vu», ? A teď mě napadá i další výraz, který by se hodil k příběhu, který Vám dnes chci vyprávět a to : «veni vidi vici» ?
V případě prvním mluvíme o něčem, co jsme již v minulosti zažili a viděli. Přesný český překlad slovního spojení «déjà vu» totiž zní : již viděno.
Případ druhý, «veni vidi vici», pochází z klasické latiny a vyslovil jej, nebo alespoň se to říká, římský císař Julius Caesar v roce 47 před naším letopočtem po rychlém a nečekaném vítězství v Asii. V přesném překladu znamená : přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.
Obě výše zmíněná slovní spojení výrazně překonaly dobu svého vzniku a zdaleka překročily hranice míst, kde vznikly. Oba výrazy zdomácněly v mnoha světových jazycích, češtinu nevyjímaje.
A proč s nimi já přicházím právě dnes ? Protože to bude brzy rok, kdy jsem si skoro splnila svůj dětský sen a vydala se, po mnoha letech toužení a čekání, do mekky prázdninových destinací ve Francii : Saint-Tropez.
Stále Vám to nedává smysl ? Za chvíli si na to pořádně posvítíme, tak jen vesele čtěte dál.
Veni vidi (ne)vici
Jak už dozajista víte, Francie je mojí srdcovou záležitostí, tradičním místem trávení letních prázdnin a cílem mých každoročních dovolených. Ačkoli nabízí nepřeberné množství zajímavých míst, já mám pár svých oblíbených.
V Paříži mě, kromě železné dámy pana Eiffela, již před lety uchvátila katedrála Notre-Dame. Její majestátní hranaté věže, ze kterých je krásný výhled na břehy Seiny obsázené dřevěnými stánky takzvaných «bouquinistes» (neboli pouličních prodejců knih), davy cvakajících objektivů fotoaparátů vzhlížejících do nebeských výšek nebo hejna nebojácných holubů atakujících beze studu svačiny poposedávajících turistů.
Její rozměrná barevná okna, skrze která venkovní svět září v odstínech trikolory. Její detailně propracovaná venkovní výzdoba se pyšně tyčí nad blyštící se kovovou značkou označující střed historických obchodních cest.
Tahle budova ke mně promlouvá pokaždé, když se ocitnu v její blízkosti a já se vždy nemůžu dočkat, co nového se o ní, a potažmo i o sobě, zase dozvím.
Není proto divu, že Notre-Dame představuje povinně dobrovolnou zastávku pokaždé, když se ocitnu v Paříži. Tak tomu mělo být i v roce 2019, kdy jsem tuto kamennou krásu chtěla ukázat svým dětem.
Přesně dva týdny před tím, než jsem se ocitla v ulici Rue d’Arcole vedoucí k hlavnímu vchodu do chrámu, v noci z 15. na 16. dubna roku 2019, se rozhořel požár na staveništi uprostřed katedrály. Velkou část její starobylé krásy pohltily plameny a já se proto už do Notre-Dame nedostala, ani moje děti ne. Zpoza policejní pásky pod úpřísným pohledem strážců zákona jsem jen z dálky viděla zčernalé díry ve věžích, kde dříve bývala okna. Utírala jsem si slzy a rozpačitým úsměvem odpovídala na zvídavé pohledy svých dětí.
Přišla jsem, viděla jsem, nezvítězila jsem. Oheň byl rychlejší.
Déjà vu
Stejné události mě zastihly i v létě 2021, kdy se konečně po 30ti letech čekání objevilo v mém cestovatelském plánu město Saint-Tropez.
Za velkým dětským snem, možná tím největším, který jsem kdy měla, stál, jak jinak, film Četník ze Saint-Tropez. Už jako malou holku mě naprosto uchvátil nejenom úžasným hereckým výkonem Louis de Funèse ale i nenapodobitelným dabingem Františka Filipovského, dokonale kýčovitou písničkou Douliou douliou Saint Tropez a také úžasnými loděmi, přístavem a malebnými domečky lemujícími pobřeží. Tento film jsem si naprosto zamilovala, viděla ho nespočetnětkrát, celé pasáže z něj se naučila nazpaměť v četině i francouzštině.
Tenhle výlet byl můj vysněný jednorožec, moje Eldorádo, moje Atlantida.
Saint-Tropez bylo pro mě vždy především prázdninovou destinací. Pokaždé, když jsem sledovala filmy s četníky, cítila jsem pod nohama teplo písku na pláži, ve vzduchu svěží vůni borovic a tváře mi červenaly pod pohledy fešných námořníků, a to i přesto, že jsem právě seděla v prosinci v Čechách v křesle pod dekou a počítala kolik minus stupnňů je pod nulou. Saint-Tropez bylo ideálním místem bezstarostného letního odpočinku a já snila o tom, že se tam jednou podívám.
Povedlo se mi to až v srpnu 2021 a bylo to, jak je u mě zvykem, úplně jiné, než jsem si představovala. Po několika plánovaných a zase odložených pokusech (jednou kvůli spadlému mostu v Itálii, kudy měla následně pokračovat naše cesta, podruhé zas kvůli covidovým omezením, potřetí kvůli mým dvěma psím stařečkům, kteří by srpen v jižní Francii asi těžko rozdýchávali) jsem konečně seděla za volantem a mířila do četnické svatyně.
Ta tam byla špatná nálada a rozčilení posledních dní, které jsem strávila vyjednáváním v asisteční službou a francouzským autoservisem, kam nečekaně zamířilo moje zbrusu nové vozidlo.
Pryč bylo nemilé překvapení, způsobené zjištěním, že z roztomilého šťěňátka, se kterým jsem se o 4 měsíce dříve loučila, vyrostl 40ti kilový bílý ďábel, který by nejraději spořádal i vlastní babičku, tím spíš pak nablýskané nohy opečovávaného starožitného nábytku mojí tchýně.
Zapomenuty byly bolesti pažních svalů vytahaných od vodítka, na kterém jsem se snažila bílého tesáka udržet právě, když se jal lovit motýly.
Zapomenuty byly nepřekonatelné strasti a adolescentně zdvihnuté obočí staršího dítěte marně hledajícího signál na tabletu zrovna ve chvíli, když jsme vjeli do hor.
Zapomenuty byly i poblinkané kraťasy a polovina sedačky spolujezdce od mladšího dítěte, kterému místní serpentiny zrovna úplně nesedly.
Zapomenuta byla moje naivní očekávání, že za všech okolností při mě stojící manžel bude sdílet moje neutuchající dětské nadšení z pár lodiček v přístavu, když on si místo toho bezstarostně pochrupával na sedadle spolujezdce.
Všechno bylo vedlejší, Saint-Tropez mi leželo u nohou a nikdo a nic mě nemohlo zastavit.
Opravdu ?
Ta malá holčička ve mně čekala jednoduchost a přirozenou krásu. Přesně takovou, jakou vídávala ve svých oblíbených četnických filmech. Ta dospělá ale musela čelit nabubřelé okázalosti tváří v tvář spálené nicotě.
Déjà vu jako vystřižené ze špatného filmu.
Prach jsi ...
Tak jak se mi to stalo s požárem Notre Dame v roce 2019, to stejné se přihodilo v roce 2021 s cestou do Saint Tropez.
Pouhé dva týdny před tím, než jsem vypůjčený automobil vytáčela do horských zatáček, pohltily kopce v regionu Var plameny. Osm dlouhých dní trvalo, než nepřístupný terén francouzští hasiči dostali pod kontrolu, aby se oheň nešířil až k obydlím. Jejich nadlidské úsilí se dočkalo odezvy na plotech u domů, které plameny ušetřily. «MERCI» hlásaly nápisy a hned vedle nich se skvěla srdíčka malovaná rotřepenýma dětskýma ručkama.
Měla to být cesta do ráje. Namísto ní jsem se ale ocitla uprostřed spáleniště.
To, co jsem na té klikaté úzké silnici viděla, mám před očima dodnes. Těžko někdy zapomenu na vůni spáleného dřeva, na ohořelé pahýly mohutných stromů, na úrodnou horskou půdu proměněnou v šedý prach, na kdysi lesnaté kopce s vypálenými černými pruhy. Bylo to, jako bych projížděla peklem. Bylo to jako scéna z hororu, jako temný film od Tarantina.
Zatímco já se slzami v očích sledovala smutek okolních lesů, kolem mě se s hvízdajícími pneumatikami prohnal nablýskaný sportovní vůz. Bylo jako záblesk ve tmě a jak jsem si později uvědomila, i předzvěst toho, co na mě tam dole pod kopcem čekalo.
Možná to způsobily rozjívené děti, možná pes zmatený ze všech lidí a vůní, kterými jsme se museli prodírat, možná rozčarování, jak moc odlišná byla moje představa od skutečnosti.
Měla jsem být nadšením bez sebe, vždyť jsem se na tenhle výlet tolik těšila !
Jediné, co jsem v tu chvíli cítila, byl smutek a neskonalý obdiv hasičům, kteří tu nasadili svoje životy, aby před plameny uchránili všechny ty přepychové vily, luxusní butiky a drahé restaurace. Aby se ti, kteří ty veliké domy a luxusní jachty kotvící v přístavu vlastní, mohli dál projíždět ve svých Lamborghini a nevěnovat krajině kolem ani jeden pohled.
Místo klidného letního ráje z filmů o četnících, jsem se ocitla tváří v tvář nečekanému kontrastu. Na jedné straně luxus a lesk ve světě, kde je jediným cílem života je mít největší jachtu v okoli, a na straně druhé nevyčíslitelné škody a mrtvá příroda.
Celková bilance čítala na 7 100 hektarů splánené země, stovky hasičů, tisíce evakuovaných osob a 2 mrtví…
A co dál ?
Ano, byla jsem v Saint-Tropez, navštívila četnické muzeum, potřásla si rukou s četmistrem Cruchotem a prošla jsem se po hlavní třídě v přístavu.
A ne, nesplnil se mi dětský sen. U některých snů je možná lepší, aby zůstaly jen sny …
Do třetice …
Tak jako v letech 2019 a 2021 jsem i na léto 2022 měla svůj prázdninový seznam. Byla na něm místa, která chci vidět nebo i ta, kde jsem již byla a kam se chci ještě vrátit.
Letos se na seznam dostala i největší písečná duna v Evropě – Dune du Pilat.
V období od 12. do 23. července 2022 tahle neuvěřitelná masa písku přihlížela ničivému požáru, při kterém v jejím okolí lehlo popelem 7 tisíc hektarů borovicového lesa….
Snad moje další prázdninové kroky nebudou mít tak horkou stopu a obejdou se bez větších komplikací
Bon voyage !
Poznámka :
To, že Dune de Pilat zažila už lepší časy, dnes víme všichni. Požár se podařilo uhasit, přírodní krása písečné hory je ale stále v ohrožení.
Držme ji proto palce a vydejme se třeba v mých stopách, které jsem na duně už jednou zanechala …
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.