aneb jednou nohou mezi bohy
Jak se říká ve známém přísloví : nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Já si ale zase nedala říct a moje cesta mě opět zavedla do francouzských (a trochu španělských) Pyrenejí … a opět se to úplně nevydařilo. Alespoň ne napoprvé…
Cílem letošní cesty byla lokálně (a nejen lokálně, jak se posléze ukázalo) velmi známá a vyhledávaná cesta vláčkem na vrchol jménem La Rhune v oblasti Pays Basque. To, že byla známá, mi bylo řečeno s dostatečným předstihem, ale nikdo mě dopředu nepřipravil na to, co jsem tam zažila.
- Ano souhlasím s tím, že byla první polovina srpna.
- Ano souhlasím s tím, že celá Francie měla dovolenou.
- Ano souhlasím s tím, že horší moment na takovouhle atrakci jsem si nemohla vybrat.
Nicméně slib daný dětem je svatý a v naší rodině se sliby plní vždy a za jakýchkoli okolností. Tudíž i tento slib jsem musela splnit a tak se stalo, že jsme se s rodinou vydali jednoho brzkého rána na dvouhodinovou cestu z města Pau směrem na La Rhune.
Jede jede mašinka
Děti měly sotva rozlepené oči a už se houpaly v rytmu soukromé francouzské dálnice. Vlastně se ani nehoupaly, protože zrovinka tenhle 100 kilometrový úsek dálnice je tak dokonale rovný, že se nehoupalo vůbec nic. Ani kolem projíždějící auta děti nevzbudily a ony mohly v klidu dospat to, co nestačily během noci.
Tato dálnice je totiž tak drahá záležitost, že se většina Francouzů i turistů radši plahočí po místních komunikacích třetí třídy, než aby sáhla do kapsy a zamávala na tzv. péage, čili dálniční bráně, kreditní kartou.
Byli jsme tedy na dálnici prakticky sami, bodejť by ne, bylo 6 hodin ráno, což je čas, kdy se většině Francouzů ještě zdají sny o voňavých croissantech a šálku černé kávy, kterou si dají ke snídani.
nebo spíš nejede ...
My jsme snídani oželeli s tím, že cesta vláčkem až na vrchol hory v nadmořské výšce 905m na španělské straně Pyrenejí, se pro nás bude tím správným místem na piknik.
Jak moc jsme se mýlili … nebo vlastně asi ani nemýlili, kdybychom se na ten slastný vrchol vůbec dostali.
Nadšení z pohodové cesty po dálnici a příjezdu půl hodiny před otevírací dobou pokladen vláčku brzy vystřídal údiv a šok z přeplněného parkoviště a fronty směřující k pokladnám, na jejíž konec jsme ani nedohlédli.
Marně jsme kroužili po parkovišti hledajíce alespoň jedno místečko. Byli jsme proto nuceni odstavit náš vůz na kraji silnice, brousíce pupek auta po kamenech, protože nám kola zajela do vyjetých kolejí na krajnici. Bylo vidět, že nejsme první, kdo se odhodlal opustit svoje auto v zákazu stání. A ani poslední. Než jsme vylezli ven z auta, za námi bylo několik dalších dobrodruhů, kteří si z nás vzali příklad. No budiž, české auto ukazuje (ne)správný směr v cizině.
Neustále obklopeni otázkami dětí, jak ten vláček vypadá, jak dlouho jede a jak vysoko budeme, jsme se v sobě snažili držet naději, že se fronta vedoucí k pokladnám mezitím zmenšila, lidi se vypařili a my tak budeme mít volný přístup k dobrodružství. Jen co jsme ale zabrali svoje místo na konci předlouhé řady čekajících, i ta malá kapička naděje zmizela.
Asi po půl hodině čekání ve frontě, kdy jsme se posunuli kupředu asi o dva metry, nám přišla usměvavá zamestnankyně místní dráhy oznámit, že máme štěstí a místo ve vláčku mít budeme ve 12h50.
Já i můj muž jsme se podívali na hodinky a pak na sebe, bylo sotva půl deváté ráno…
S nepořízenou
Co s tím ? Zůstat nebo odejít ? Jestli zůstat, co budeme ty 4 a půl hodiny dělat s rozjívenými potomky a nervózním psem ? Pokud odejdeme, jak vysvětlit zklamaným dětem, že to čekání by bylo úmorné a my jakožto rodiče bychom během té doby ztratili i tu poslední špetku mentální síly, která nám ještě zbývala ?
Volba nebyla jednoduchá, ale rozhodli jsme se odejít. Se smutným výrazem v očích naše děti zamávaly právě odjíždějícímu vláčku a my jsme věděli, že ani populární hamburger a hranolky nemohou vyvážit jejich zklamání.
Nedalo nám to a okamžitě po nasednutí zpěz do auta jsme se vydali na internetové stránky vláčku. A světe div se, našli jsme 4 volné jízdenky na sobotu ráno. Můj muž ihned skočil po příležitosti a po pár kliknutích jsme mohli s úlevou oznámit drobotině, že se vláček neruší, jen odkládá.
Ještěže jsme to nevzdali ... tu krásu tam nahoře jsme si nedokázali ani představit.
Napodruhé ale přece
Pár dní po našem prvním vláčkovém debaklu jsme se na místo činu vrátili znovu, o další půl hodinu vstávání dřív, po dalších 2 hodinách a 30 eurech francouzské dálnice jsme se opět ocitli ve frontě k pokladnám. Tentokrát ale mnohem klidnější a plni ještě většího nadšení než poprvé.
Měli jsme v kapse jízdenky ! Tentokrát to klapne a my se tam nahoru vyškrábeme.
Chvíli po otevření pokladen se přikodrcaly dva dřevěné vláčky, každý se dvěma vagonky. Jsem si jistá, že pamatovaly ještě minulé století a možná ještě to před tím.
Nastoupili jsme a při rozjezdu sebou trhli, možná nadšením, možná zaseklým kolem nebo nepořádkem na trati. Nevadilo nám to. Směřovali jsme vzhůru. Děti byly nadšené, muž neustále mával telefonem ven z okýnka a fotil vše, co bylo kolem.
Já ležela přilepená na svých kolenou tulíc se k našemu psu, protože ani jednomu z nás nebylo moc dobře.
Drkotavá jízda po úpatí hory, kdy na jedné straně jednokolejky vidíte pokojně se pasoucí ovce na louce a na té druhé jen vrcholky stromů a pak už nic, mi nedodala moc klidu.
Nicméně čím výš jsme stoupali, tím víc bylo jasné, že cesta vede do nebe.
Mezi bohy
Nahoře na kopci na nás čekalo modré nebe plné slunce, majestátní vrcholky hor a bílé mraky pod námi.
Všechnu mlhu, ve které jsme čekali ve frontě na vláček, jsme nechali v údolí a tady nahoře bylo jasno.
Kromě jásavých výkřiků dětí a obdivných povzdechů dospělých se tam nahoře rozkládalo naprosté ticho.
Člověk jako by byl sám na zemi, kráčel v oblacích a nad ním už nebylo nic. Ten pocit, který jsem měla tam nahoře, je nepopsatelný, vtisknutý v paměti, v té nejdůvěryhodnější fotobance.
Stálo to za to ! Celé to čekání, zklamání a následné nadšení stálo za to.
Strávili jsme v oblacích asi dvě hodiny, koukáním, focením, obdivováním a samozřejmě také kávičkováním a brioškováním, protože klasická francouzská snídaně nemohla chybět.
Zpátky pěkně po svých
Plni vzletného pocitu jsme se vydali na zpáteční cestu z kopce dolů pěškobusem. Nezkoumali jsme, kudy máme jít (stejně bychom se ztratili, jak je naším dobrýn zvykem), nedívali jsme se ani, jak dlouhá cesta nás čeká. Bylo to směrem dolů a to nám stačilo.
Jaká chyba !
Asi po půl hodině hopsání po kamenech jako kamzíci, kdy jsme si museli mimojiné prošlapat stezku skrz kapradí a sklouznout se po blátě na cestě, kde před námi nejspíš prošel i vydatný déšť, jsme objevili cedulku s informací, že nás čeká asi hodinka a půl chůze a budeme zpátky dole u nádraží.
S nadšením jsme tedy šlapali dál. Po další půlhodině jsme opustili kamennou a přešli na lesní stezku. Tam na nás čekala další cedulka upozorňující na zbývající vzdálenost a čas. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že cedulka hlásá stále hodinku a půl cesty a další 3 a půl kilometru.
Zeptali jsme se tedy příchozích v opačném směru, jestli to je opravdu ta správná cesta, která nás zavede zpátky k nádraží. „Ano“, zněla odpověď, „poté co támhle půjdete nahoru a pak zase dolů a potom tam bude velký sráz a po něm cesta s velkými balvany„.
Samé lepší vyhlídky, ale zpět se jít nedalo, museli jsme pokračovat vpřed. Na tváři jsme vykouzlili ten nejpovzbudivější úsměv, kterého jsme byli v té chvíli schopni, a vydali se s dětmi na cestu. Čekalo nás stoupání a klesání, přesně jak nám předpověděl kamarád spoluchodec.
A pak najednou uprostřed cesty zátaras …
Zápas se živly i sami se sebou
Stádo volně žijících koní se rozhodlo, že právě turistická stezka bude jejich pastvinou a latrínou zároveň. Nejenže jsme tedy, již celkem unaveni, museli přeskakovat kaluže a vyhýbat se klouzavým kamenům, ale museli jsme čelit i rozměrným koláčům koňskému trusu. Procházeli jsme klidně kolem zadků polodivokých koní a snažili se nevzbudit jejich pozornost, kterou by mohli ocenit třeba i ladným úkopem vzad.
Byla to věru cesta nelehká.
Náš pes s jazykem vyplazeným na jednu stranu se sem tam zastavil a podíval se na nás stylem „myslíte to vážně ?“, ale šel poslušně dál nevnímaje už ani všudypřítomné pachy místní zvěře i ostatních psích návštěvníků.
Naše děti mačkaly ruku každému z nás snažíce se nespadnout a neskutálet se dolů ze srázu, ale šly trpělivě vedle nás únavou neschopné říct ani slova protestu. A my ?
My jsme si s mužem každý sám sypal popel na hlavu za nedostatečnou přípravu na tenhle krkolomný sestup z oblaků dolů.
Ale možná dobře že tak.
Kdybychom věděli, co nás čeká, možná bychom se na tuhle cestu ani nevydali a připravili se tak o dechberoucí scenérie pyrenejských kopců, šumění potoků protínajících turistické stezky nebo i procházku pralesem se všemi jeho mechy, vyvrácenými stromy a popadanými větvemi. Přišli bychom o prodírání se roštím při sebemenší snaze se jít v lese vyčůrat, o dunivé zvuky zvonců houpajících se na krku volně žijících koní a především bychom se připravili o nezapomenutelný čas strávený s našimi dětmi a o společné dobrodružství, které zase a trochu víc stmelilo naši rodinu.
Pro všechny, kteří by se chtěli vydat v našich stopách … nešlapejte v nich přesně jako my. Nechte si poradit a usnadníte si tím cestu.
Přidávám pro Vás potřebné informace.
Internetové stránky : https://www.rhune.com/fr/
Odkud jet : nádraží Col de Saint-Ignace
Jak jet : doporučuji koupit jízdenky online s několikadenním předstihem
Kdy jet : nejlépe hned prvním vláčkem v 8h20 ráno a na parkoviště přijet alespoň 15-30 minut před otevřením pokladen (otvírají v 8h). Navíc na vrcholu bude jen 140 lidí, kteří se do vláčku vejdou.
S sebou : v případě sestupu pěšky doporučuji dobré boty, dostatek pití a především času, abyste si mohli ty krásy kolem pořádně vychutnat.
Bon voyage !
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.