aneb zase jsem byla malá holka
Musím bez ostychu přiznat, že okouzlení Francií, Francouzštinou a vůbec vším francouzským, se mě opravdu drží odjakživa. Ačkoliv v mém dětství bylo cizí literatury pomálu a v televizi jsme stěží mohli narazit na cizojazyčný program, cítila jsem, že moje cesta nepovede jen po českých lukách.
Jako dítě jsem milovala francouzské soutěžní programy. Jako dnes vidím sebe sama, v hnědém křesle, které mělo za sebou i lepší časy, u babičky v obýváku, jak spolu s ní sleduji v televizi zábavné sportovní klání.
Pamatuji si na to zadržování dechu, když to vypadalo, že soutěžící nestačí splnit úkol v daném čase, tleskání rukama, když přese všechno nakonec dorazili do cíle a opojné nadšení oddané fanynky týmu, kterou jsem se na pár desítek minut stala. Milovala jsem také, jak magicky znělo těch několik málo francouzských vět, které se přes český simultální překlad prodralo až k mým uším.
Byla to nádhera !
Francouzština mi tenkrát připadala jako tajuplná kódovaná řeč, která v sobě skrývala velmi cenný poklad. S okouzlením jsem obdivovala krásně nalíčené moderátorky, oblečené v šikézních sportovních úborech, špulící rtíky při vyslovování slov, kterým jsem nerozumněla. Se zarudlými tvářemi jsem sledovala, jak ony dámy laškovaly s fešnými moderátory, jejichž prošedlé skráně nenechávaly žádnou soutěžící v klidu.
Dvěma mými nejoblíbenějšími programy byly Les Jeux sans frontières, neboli Hry bez Hranic a Fort Boyard, čili Pevnost Boyard.
Dva fenomény, které pro mě tenkrát (a platí to dodnes) na televizní obrazovce neměly konkurenci. A ještě do nedávna jsem se neodvážila ani pomyslet, že bych se k jednomu z nich mohla kdy přiblížit.
Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu a musím uznat, že v mém případě je to pravda. Když bylo mojí dceři 7 let, poprvé na jednom z francouzských kanálů uviděla soutež Pevnost Boyard. Bylo to, jako bych se já vrátila zpět do svého dětství. Vidět ty rozzářené oči, ten údiv a úžas, to okouzlení … to jsem byla já před mnoha lety.
Světoběžník jménem Boyard
Soutěž Fort Boyard byla ve Francii poprvé vysílána 7.července roku 1990 pod názvem Les Clés de Fort Boyard čili Klíče k pevnosti Boyard. Do roku 2020 proběhlo 31 sezón, což vydalo celkem na 349 francouzských epizod. Svoji vlastní verzi této soutěže má dalších 34 zemí světa, včetně České Republiky, která zde natáčela v letech 2016 a 2017.
Ve Francii vysílání této kultovní soutěže každý rok odstartovává letní sezónu.
I když se soutěž během let proměnila, kdy se podle chutí televizních diváků některé úkoly pozměnily nebo dokonce úplně zmizely a nahradily je nové a pro publikum přitažlivější, její princip zůstává stále stejný.
Úkolem soutěžního týmu je získat 7 klíčů, jejichž pomocí pak soutěžící otevřou železnou mříž, z kamenů na zemi poskládají heslo, které museli vyluštit v průběhu hry za pomoci získaných nápověd, a pokud je heslo správné, ve fontáně jim začnou padat zlaté mince. To vše musí zvládnout v časovém úseku, který si oni sami vybojovali nebo naopak ztratili vlivem neúspěšně zvládnutých úkolů.
Cílem všech úkolů a zkoušek je mimojiné vyburcovat soutěžící a postavit je tváří v tvář jejich slabým stránkám a obavám, aby dokázali sami sobě i divákům, že mají dost odvahy čelit těmto leckdy hluboce zakořeněným strachům a pokořit je. Na celé soutěžní klání pak ze své věže shlíží otec Fouras [čti furas], který účastníky tu popíchne a tam povzbudí k ještě lepším výsledkům.
Kromě tradičních úkolů, jakými jsou například hledání nápověd s hlavou uvězněnou mezi otravným hmyzem nebo skákání do prázdna uprostřed pevnosti, je typickým poznávacím znamením Fort Boyard její hudební znělka. Ta byla vytvořená skladatelem Paulem Koulakem hned pro první vysílání a od té doby se nezměnila.
Z televizní obrazovky do reality
Pevnost Boyard jako taková je postavená na písečné vyvýšenině, která se nachází na západě francouzského pobřeží v departmentu Charente-Maritime mezi ostrovy l’île d’Aix na severovýchodě, l’île d’Oléron na jihozápadě, l’île Madame na jihovýchodě a l’île de Ré na severu.
Stavba pevnosti se plánovala už v 17. století za vlády krále Slunce Ludvíka XIV. Ten nakonec od tohoto projektu upustil, protože uznal, že „je jednodušší zakousnout se zuby do Měsíce, než se snažit postavit pevnost na tomto nehostinném místě“.
Stavět se ale nakonec přece jen začalo a to v roce 1804 na rozkaz Napoléona Banaparte. Stavba pak byla dokončena v roce 1857. Pevnost se rozkládá 2 065 m2, její rozměry jsou 68 metrů na délku, 31 metrů na šířku a 20 metrů na výšku a celková plocha je 2689 m2.
Jejím prvotním úkolem bylo chránit vstup do oblasti Charente a bránit vojenský arzenál nacházející se v Rochefort proti Angličanům. Hned po její dostavbě se z ní ale stalo vězení, nikdy svému původnímu účelu nesloužila a do povědomí místních obyvatel se zapsala jako „zbytečná pevnost“. Tak zbytečná, že se začátkem 20. století dokonce přemýšlelo o jejím zbourání. K tomu nakonec nedošlo a i díky tomuto rozhodnutí měli němečtí vojáci během první světové války kde cvičit střelbu. Pevnost Boyard se totiž stala jejich oblíbeným cílem.
Dne 1.2.1950 byla francouzským Ministerstvem kultury pevnost zapsána na seznam Historických památek, s její opravou se ale nezačalo. Naopak. Kvůli 80 letům, kdy byla pevnost opuštěná a chátrala, a zeměstresení, které zkázu dokonalo, rozhodlo Ministrerstvo obrany nevyužitou stavbu prodat. Pevnost v aukci odkoupil lékař a architekt André Aerts za 28 000 franků, tzn. 5 595 euro. Neměl s ní přesné plány a čas na ní trávil kempováním se svými dětmi.
Bohužel neměl ani finance na její opravu, a tak se pevnost v roce 1988 znovu ocitla v prodeji za 1,5 milionu franků, bez mála 300 tisíc eur. Zakoupila ji televizní společnost JAC (Jacques Antoine et Compagnie), která ji za symbolický 1 frank převedla na generální radu kraje Charente-Maritime. Kraj se tak zavázal, že pevnost opraví, a že společnost JAC bude mít výlučné právo na její používání.
Pevnost Boyard se tímto uzavřela veřejnosti a dodnes není přístupná a není možné ji navštívit.
Zpátky do snu
Návštěva pevnosti, možnost proběhnout se pod jejími starobylými arkádámi a mít to výsadní právo nadýchat se atmosféry tohoto výjimečného místa, byl vždy můj sen a moje dcera ho dnes se mnou sdílí. Po počátečním smutku, že ani ona nebude moct vstoupit na tohle magické místo, bylo úžasné sledovat její nadšení, když jsme ji překvapili lístkem, který ji umožnil alespoň vyhlídkovou plavbu kolem pevnosti.
Výletní loď, která nás vyzvedla v přístavišti obce Fouras, nám razila cestu skrz vlny, vítr zacuchával vlasy a my natahovaly krky, jen abychom už konečně zahlédly náš sen. Nevadilo, že byla zima, loď se houpala ze strany na stranu a člověk měl pocit, že každou chvíli přepadne přes palubu.
Byla jsem šťastná jako ta malinká holčička uvnitř mě, která seděla v babiččině ušáku a se zadrženým dechem a očima přilepenýma na televizní obrazovce sledovala napínavé soutěžní klání.
Pevnost Boyard je prostě fenoném mého života, i díky kterému se ve mně kdysi vzbudila zvědavost objevovat ten úžasný francouzský svět.
A ještě něco navíc ...
Plavbu kolem pevnosti Boyard nabízí hned několik společností. Můžete si vybrat okružní jízdu pouze kolem pevnosti nebo i celodenní zážitek spojený se zastávkou na jednom či více okolních ostrovů.
Je to jenom na vás.
A pokud byste chtěli zakusit ten pravý adrenalinový zážitek à la Fort Boyard, pusťte se do společenské hry plné zapeklitých hádanek a akrobatických úkolů, které snadno zvládnete i doma v obýváku.
Bon voyage !
Jsem Češka s francouzským srdcem. Česky jsem se narodila, francouzsky žiju. Francouzština je kořením mého života, skrze které objevuji a dál předávám to pravé „savoir vivre“ neboli umění žít tak, jak to umí jen Francouzi.